BEHIND IN PLACE, LATER THAN IN TIME

13.06.2019

english below ↓


Po příchodu do zamlženého sálu ozářeného studeným světlem jsme upozorněni, že představení nemá být zakončeno potleskem - "this is not a clapping performance". Po krátké chvíli nám dochází z jakého důvodu. Samotná performance se pohybuje na pomezí experimentálního výzkumu, přednášky o fenoménu diváka a jeho role v divadelní struktuře. Stáváme se tedy vůbec účastníky divadelního představení? Na začátku jsme zavaleni množstvím otázek. Hlasy performerek napodobují elektronickou modulaci připomínající virtuální asistentku SIRI. Jejich dotazy sledují, jaký je vztah mezi hercem a divákem, například: "Is it your hobby, sitting in the darkness and watching me?" Díky těmto otázkám se mi rozbíhá fantazie na plné obrátky. Nicméně zběsilé uvažování je vždy narušeno pronesením vtipného hastagu #stayawake nebo #audiencemembership.

Herečky střídají mnoho komunikačních prostředků, tančí, nebo vedou teoretickou přednášku o vztahu herce a diváka, jindy s námi hovoří zcela přirozeně (za sebe). Hned na to jsme podrobeni výzkumu, zda teorie o zrcadlových neuronech skutečně funguje. Pokud začne herečka tančit, roztančí tím i naše svaly v hledišti? Když performerka postupně pokořuje pět lahví vody Rajec, je tedy najednou hydratován i divák? Je-li to pravda, je možné, abychom byli schopni jako diváci přenést "naše diváctví" na herečky? Měníme si role a najednou se stáváme samotnými performery, aniž bychom museli vykonat jakoukoliv akci. Naše přítomnost je dostačující. Stáváme se objektem výzkumu, při němž jsme probodáváni přímými pohledy hereček sedících proti nám. Místo toho, aby byla moje pozornost směřována k performerkám na jevišti, luk se obrací proti mně. Nyní hloubám, čeho jsem součástí a jaká je moje role v této struktuře. Jsem vnímána jako individuum, anebo se stávám součástí nediferencované masy? Odcházím s ještě více otázkami, než bylo na začátku položeno, a jsem nadšená do kolika dimenzí mne jedna performance zanesla.



After entering a foggy auditorium illuminated by a cold light we are informed that the performance is not supposed to be concluded with applause - "this is not a clapping performance". After a short while, we understand why. The performance itself exists on the border between experimental research, a lecture on the audience as a phenomenon and its role in the structure of theater. Then are we even participants in a theater performance? At the start we are overwhelmed by an abundance of questions. The performers' voices imitate electronic modulation resembling the virtual assistant SIRI. Their questions observe what the relationship between the actor and the audience is, for example: "Is it your hobby, sitting in darkness and watching me?" Thanks to these questions our imagination is set in motion at full speed. Nonetheless, the frenzied contemplation is interrupted every time by a proclamation of a funny hashtag #stayawake or #audiencemembership.

The actresses alternate between several means of communication, they dance or present a lecture about the actor-audience relationship, other times they speak to us naturally (for themselves). Immediately afterwards we are subjected to research as to whether the theory of mirror neurons really works. If an actress starts dancing, does it make our muscles dance as well? When the performer conquers five bottles of Rajec water, is the viewer hydrated too? If it is true, can we then transfer our "viewerhood" to the actresses? We exchange roles and suddenly we become the performers without having had to do anything. Our presence alone is enough. And so we become subjects in a research during which we are skewered by the gaze of actresses sitting across from us. Rather than my attention being aimed at the stage, the bow is turned against me. At this point I'm wondering what it is that I'm a part of and what my role in this structure is. Am I viewed as an individual or am I a part of a homogenous mass? I leave with even more questions than I was asked at the beginning and I'm overjoyed at how many dimensions a single performance brought me to.

Magdalena Malinová


PŘEKLAD: František Nový