BLUE (RIBBON DANCE)

08.06.2019

english below ↓


Modrá je droga, láska, princezna uprostřed lesa, ale i samota, strach, bolest. To se divák dozvídá prostřednictvím hlasu z reproduktoru, zatímco polský performer Przemek Kamiński exponuje své vyhublé svalnaté tělo v modrých trenýrkách. Jeho pohyb je precizní, ale nedokáže vyplnit velký kolos betonových zdí Divadla X10. Tanečník se v prostoru ztrácí jako malý modrý trpaslík.

Text v angličtině představuje osobní zpověď fetišisty barvy. Hovoří o sexu, lásce a významu prapodivné obsese. Tanečník se sdělením rezonuje, pohybem úst kopíruje reprodukovaný hlas, hladí záhyby modré šusťákové bundy a energicky skáče s blankytnou gymnastickou stuhou. Intimní a obnažené téma se však vytrácí právě v choreografické lince. V tanci Kamińského lze nalézt odkazy ke klasickému baletu, bojovým sportům, ale převažuje klubový rauš večírkových hemžení. Modré světlo a dynamická elektronická hudba ještě umocňují onen dojem sexuálního napětí nočních barů. Z pohybu se stává spíše exhibice a bez hlasové nahrávky by sdělení nikdy nemohlo zasahovat hlouběji. Nejzajímavějším pro mě zůstává, když se performer nechává modrou sužovat. Opakovaně se chytá za krk, dává si ruku před pusu, až nakonec vyndá z úst malý kamínek (jaké barvy si asi nebude těžké domyslet). V tu chvíli se slovní sdělení o strastech závislosti promítá do fyzické linky inscenace a tento kontakt konečně může rozvibrovat diváka.

Blue (ribbon dance) pro mě bohužel zůstává zcela na povrchu. Celkový vizuální vjem od svícení až po modré značkové tenisky, které na začátku leží na scéně, je příliš prvoplánový, mainstreamový a pop-kulturní. V kombinaci s filosofickým vyzněním slovního podkladu působí ještě o to více vyprázdněně. Kamiński sice výborně pracuje se svým tělem a jeho pohyb rozhodně není nepřitažlivý, ale dualita celé inscenace mu brání předat energii ze sebe divákovi.



Blue is a drug, love, a princess in the middle of a forest, but also loneliness, fear, pain. The viewer learns this from a voice coming from a loudspeaker while polish performer, Przemek Kamiński, exposes his slender, muscular body clad in blue shorts. His movements are precise, but unable to fill the concrete colossus of Divadlo X10 theater's walls. The dancer disappears in the space like an insignificant blue dwarf.

A text in english presents a personal confession of a color fetishist. It speaks of sex, love and the meaning of a queer obsession. The dancer resonates with the message, following the artificial voice with his lips as he strokes the folds of a blue nylon jacket and energetically jumps with an azure gymnastic ribbon. However, it is in the choreographic line that the naked, intimate theme fades. While references to classical ballet and martial sports can be found in Kamiński's dance, they are outweighed by the club trance of party bustle. Blue light and dynamic electronic music magnify the atmosphere of sexual tension of night bars. The movement becomes more of an exhibition and without the audio recording, the message couldn't reach any deeper than that. I remain most interested by moments, when blue torments the performer. He repeatedly grasps at his neck and holds a hand in front of his mouth until he removes a small stone from his mouth (the color of which is not hard to guess at this point). At that point the verbal message about the sorrows of addiction reflects in the physical line of the performance and this connection can finally resonate with the viewer.

Unfortunately, Blue (ribbon dance) remains on the surface for me. As a whole, the visual aspect, from the blue lighting to the blue, brand sneakers which lay on the stage in the beginning, is too first-plan, mainstream and pop-cultural. This in combination with the philosophical air of the voice backdrop feels even more vacant. Even though Kamiński works with his body very well and his motions are by no means unattractive, the duality of the performance prevents him from transferring his energy to the viewer. 

Ema Šlechtová


PŘEKLAD: František Nový