BOHÉMA IS DEAD

18.02.2019

#OPERA Pucciniho Bohéma (La Bohéme) se spolu s dalšími jeho díly, jako například Manon Lescaut či Tosca, řadí do vrcholného období italského verismu a patří k nejznámějším a divácky nejoblíbenějším operám současnosti. Giacomo Puccini se inspiroval knižním vydáním Obrazů ze života bohémy (Scènes de la vie de bohème) francouzského malíře a spisovatele Henriho Murgera, ve kterém vycítil ideální námět a velké dramatické možnosti. Pro Státní operu dílo nastudoval Ondřej Havelka, pro kterého je Pucciniho opera již pátým počinem v oblasti režie hudebního divadla (např. Nagano, hokej v opeře, Národní divadlo Praha, 2004, Prodaná nevěsta, Janáčkova opera Národního divadla Brno, 2006 či dvojtitul s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi a Leoncavallovými Komedianty, Janáčkova opera Národního divadla Brno, 2008). Opera se však kvůli rekonstrukci budovy Státní opery přesunula do prostoru Národního divadla. Havelka se drží původní předlohy a operu zasazuje do monumentálních realistických, velice autentických kulis pařížského prostředí konce 19. století. Spojením velkolepé scénografie, melodické líbivé hudby a působivých pěveckých výkonů, které jsou divákovy předváděny na odiv jako na přehlídce, však inscenace zůstává v "sekci" komerčních oper pro turisty.

Bohéma je rozdělena do čtyř dějství či obrazů, které stojí vedle sebe jakoby bez vzájemného vztahu. Spojovacím prvkem je tragický příběh chudého básníka Rudolfa a Mimi, kteří se do sebe ihned po prvním setkání zamilují. V protikladu k lyrickému páru stojí bouřlivý a vášnivý vztah Mussety a Marcella. Dalšími postavami jsou přátelé Rudolfa a Marcella, Schaunard a Colline, kteří společně sdílejí chudý příbytek a jsou pro mne jakýmsi zcizovacím prvkem díla a protikladem převládající sentimentality. Příběh se díky barvitým popisům prostředí v libretu (Giuseppe Giacosa, Luigi Illica) odehrává na známých neidealizovaných místech v Paříži na pozadí chudoby, zoufalství, všednosti a stereotypního bytí, které se postavy snaží čímkoli a jakkoli přebít a radovat se z maličkostí, jež život přináší. Mimi je již od začátku těžce nemocná, a i když je jasné, že brzy zemře, snaží se s Rudolfem a jeho přáteli užívat poslední dny a zkrátka žít jakoby nic. Havelka tuto skutečnost také již od začátku předznamenává, a tak Mimi při prvním vstupu na scénu hlasitě kašle. V díle je tedy více než na dramatický konflikt kladen důraz právě na "Carpe diem" a tzv. bohémský život. V ději se v podstatě neustále střídají komické prvky s tragédií, ostatně stejně jako v životě, který nelze brát jinak než s humorem - například v první i závěrečné scéně se chlapci smějí a vymýšlí, co schrastí k večeři a vzápětí do jejich bytu přichází umírající Mimi. Cykličnost tak systematicky odkazuje na koloběh existence i na obyčejnost dne.

Také Havelkova inscenace je rozdělena do čtyř částí, kdy se v prvním jednání ocitáme ve sklepním bytě čtyř mladých přátel, tedy čtyř bohémů. Dále se děj přesouvá do přelidněné kavárny Cafe MOMUS, odlehlé části města před nevěstincem a na konec se vrací zpět do chudého příbytku chlapců. Jednotlivé akty jsou oddělené poměrně dlouhou pauzou - nejspíše z technických důvodu kvůli náročné přestavbě scény a odpočinku zpěváků, ale nutno podotknout, že zmatený divák čeká ve tmě skoro pět minut, a to i přesto, že na jevišti je točna, která by pro tyto účely mohla být využita.

Příběh se díky barvitým popisům prostředí v libretu (Giuseppe Giacosa, Luigi Illica) odehrává na známých neidealizovaných místech v Paříži na pozadí chudoby, zoufalství, všednosti a stereotypního bytí, které se postavy snaží čímkoli a jakkoli přebít a radovat se z maličkostí, jež život přináší. 

Obrazy jsou pro tuto inscenaci stěžejní slovo. Bohužel, jak už jsem naznačila výše, inscenování libreta lehce svádí k neplynulému ději a vleklosti. V průběhu představení jsem tak nakonec měla pocit, že se dívám na čtyři živé obrazy, v nichž nad pohybem a jednáním převažuje statičnost. Například třetí jednání před nevěstincem opravdu zůstává i dle původního textu záměrně kompozičně téměř neměnné. Vlevo stojí voják na stráži a poté se objevují oba páry, které stojí vedle sebe a zpívají směrem k publiku. V ostatních částech však nedynamičnost dominuje také. Samozřejmě je otázkou, zda opera opravdu takto nemá být koncipována, čemuž napovídá nejen samotný koncept libreta, ale i zmíněná Pucciniho inspirace z malířských obrazů. Divák však po chvíli ztrácí "neakčností scén" pozornost a začne se nudit. 

Scénografie (Martin Černý) působí svou monumentálností velmi efektně. Většinou budova téměř v reálné velikosti (např. Cafe MOMUS) či interiér místnosti vyplňuje celé jeviště. Scéna je dotažená do nejmenších detailů a snaží se co nejautentičtěji kopírovat pařížský život mladých lidí. Například jsou ve sklepním bytě přátel kamínka, které odkazují na zimu a nuznost, protože jako topivo slouží i kousky Rudolfových textů či je přes okna bytu vidět chodník a nohy příchozích z ulice. Jednotlivé obrazy zprostředkovávají divákovi možnost nasát náladu odlehlých, ale často magických míst, ať už se jedná o rušnou, přeplněnou kavárnu či zapadlé prázdné šedivé uličky s červenou lucernou u vstupu do bordelu. Atmosféru také dokreslují autentické, velmi typické a ikonické kostýmy (Jana Zbořilová) a vydařená práce se sborem - jak z hlediska zpěvu (Adolf Melichar), tak i choreografie (Jana Hanušová). Každý ze sboru má vlastní specifický kostým (například voják má na sobě uniformu, chudé děti otrhané hnědé cáry oblečení a bohatá paní velký klobouk, paraplíčko a honosné šaty), znázorňuje určitý typ obyvatel, a to právě nejen svým vzhledem, ale i pohybem, chováním a přesně přidělenou aktivitou. V Cafe MOMUS třeba sbor funguje jako roj mravenců, kdy se mezi sebou postavy proplétají, hemží, a každý si "dělá to svoje". Hemžení tak dobře navodí živou kavárenskou náladu v předměstí.

Havelka spolu s dramaturgyní Jitkou Slavíkovou velmi pečlivě a poměrně zdařile pracuje s náležitostmi a požadavky libreta. Zejména s kontrastními scénami a rychlými změnami nálad, na kterých je příběh postaven. Na jevišti však nedokáže vystihnout intimnost mezi milenci či celkový kolorit díla - pomíjivost, rozpor mezi utrpením a radovánkami a onen bohémský život mladých lidí, kteří se snaží nějak prokopat životem. Téměř všechny postavy jsou v inscenaci vystavěny velice schématicky, a tak se divák nemá šanci na postavy ani jejich hořký a tragický osud napojit. Zpěváci také zůstávají pouze zpěváky a herecká spoluhra téměř chybí. Herci jsou až na výjimky (především vyzdvihuji zpracování postavy Schaunarda v podání Daniela Čapkoviče a Mussety v podání Marie Fajtové) mdlí, chybí jim jakákoli výrazná gesta či mimika. Ve společných dialozích spolu nijak neinteragují a své pohledy směřují k publiku. Jejich výstupy působí spíše jako pěvecká přehlídka či koncert a je zřejmé, že cílem je předvést jejich um pro diváky. Pěvecké výkony oproti těm hereckým zkrátka roztleskaly téměř po každé árii celé publikum, jak to tak ale v opeře často bývá. Nejlepší výkon podaly dvě hlavní ženské postavy Mimi (Marie Kobielska) a Musseta, zatímco muži, zejména druhá hlavní postava Rudolf (Peter Berger), působili nevýrazně a za ženami zaostávali.

Bohéma je dobře udělaná opera, které chybí něco navíc, možná invence a šmrnc, který by diváka vtáhnul do dění a vytvořil inscenaci atraktivnější i z jiného než pěveckého a vizuálního hlediska. Herci jsou často stejně jako já ztraceni ve fádních, zdlouhavých scénách, a tak dílo ztrácí rytmus a dynamiku. Po zhlédnutí představení mám pocit oslňující podívané s obdivuhodnými výkony zpěváků, což ale zdaleka neodpovídá jádru a vyjádření Pucciniho Bohémy a zkrátka to někomu nemusí stačit. O Puccinim se často tvrdí, že v této opeře dokázal skutečně mistrovsky hudebně vystihnout místní kolorit. To se však Havelkovi především režijními prostředky nepodařilo.

Sarah Slavíčková



POZNÁMKA REDAKTORKY

Je mi více než jasné, že necelých 11 let uvádění může udělat hodně! Jsem si tedy vědoma toho, že jdu trochu "s křížkem po funuse", ale Bohéma mě i přesto zaujala - možná právě z důvodu délky uvádění, a s tím spojeným rozpadem, který je znát po několika letech u mnoho inscenací. Proč? To je zkrátka moc velká škoda nechat dílo "žít svým vlastním životem", protože pak se tohle nevyhnutelně stane. Mám pocit, že nyní už je na repertoáru zkrátka jen kvůli turistům...


BOHÉMA (LA BOHÉME)

Giacomo Puccini

Národní divadlo

20. ledna 2019, 19.00

Autor libreta: Giuseppe Giacosa, Luigi Illica

Hudební nastudování: Ondrej Lenárd

Režie: Ondřej Havelka

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Jana Zbořilová

Sbormistr: Adolf Melichar

Choreografie: Jana Hanušová

Dramaturgie: Jitka Slavíková


Orchestr Státní opery

Sbor Státní opery

Foto: Karel Kouba

www.narodni-divadlo.cz