BRILLIANT BEING

13.06.2019

english below ↓


Brilliant Being zpracovává archetypální konflikt dobra a zla, světla a temnoty, potažmo napětí mezi přírodou a technologií. Asociativně ztvárněné postavy se ocitají v iluzivním světleném prostoru, v němž jsou chvílemi zobrazovány konkrétní krajinné prvky (vesmír, vodopády, blesky či větvě) a jindy jsou promítány strohé linie a tvary připomínající design "devadesátkových" počítačových programů. Kombinace projekce a pohybu silně připomíná rané pokusy Laterny magiky. Pohyb buď interaguje s projekcí a zdvojuje její význam - herečka si hraje ve vlnách a skáče po kamenech či plave ve vodě -, nebo naopak není dostatečně konkrétní a projekce vyznívá obecně až banálně. Kostýmy performerek schematicky znázorňují dobro (bílá) a zlo (černá) a třetí performerka (černobílá) se stává jakousi vyšší zastřešující "mateřskou" mocí, jež je přiměje najít společnou řeč. K vyjádření příběhu využívají základních prostředků výrazového tance, jehož velká část se odehrává v intenzivním kontaktu s podlahou a za znatelných hlasitých dramatických vzdechů, je-li konflikt projekcí vyhrocen. Mix elektronické hudby evokující počítačové hry nebo laciné soundtracky s živým operním zpěvem někdy až prvoplánově odděluje jednotlivé obrazy a dotváří jejich význam.

Zvolené motivy a princip jejich znázornění ve mně vyvolává dojem sentimentální pohádky. Témata obsažená v anotaci (jako klimatické změny, rasismus a xenofobie) je sice možné si v této míře abstrakce a obecnosti domyslet, nemohu se však zbavit myšlenky, zda nejsou vytyčené otázky pro tento typ projektu až příliš široké. Představení působí nerozhodně, co se týče snahy být konkrétní, nebo abstraktní v prostředcích, jichž využívá, ať už se jedná o audiovizuální prvky nebo o zvolenou poetiku pohybu.



Brilliant Being builds on the archetypal conflict between good and evil, light and darkness and to a certain extent nature and technology. Associatively portrayed characters find themselves in an illusory luminescent space into which images of specific landscape features ( the cosmos, waterfalls, thunderbolts or twigs) and stark lines and shapes evoking 90s' computer design are projected from time to time. Combination of projection with movement strongly resembles early attempts of Laterna magica. Movement either interacts with the projection or doubles its meaning - actress frolics in the waves and leaps across boulders or swims in water - or conversely isn't specific enough and the projection seems general or even trite. Costumes of the performers schematically represent good (white) and evil (black) and the third performer (black and white) becomes a sort of higher unifying "maternal" power, which compels them to find common ground. They tell the story using basic features of expressive dance, which, for the most part, happens in an intense connection to the floor and is accompanied by noticeable, loud, dramatic sighs whenever the conflict with the projection peaks. The combination of electronic music, which evokes video games or cheap soundtracks, with live opera singing at times almost superficially separates individual images and completes their meaning.

The choice of motifs and the way they were portrayed reminds me of a sentimental fairy tale. Themes involved in the annotation (such as climate change, racism and xenophobia) may plausibly be found in the abstraction and generality, but I can't rid myself of the idea that the chosen topics may be too broad for this type of project. The performance seems indecisive when it comes to being specific or abstract in the means it utilizes, both in its audiovisual features and the choice of poetry of movement.

Magdalena Malinová


PŘEKLAD: František Nový