CASTLES PALACES CASTLES

10.06.2019

english below ↓


S inscenací Zámky paláce zámky přijel soubor Significant Other ze Spojeného království. Inscenace pracuje s projekcemi, s pestrým hudebním doprovodem a je inspirovaná příběhem Ferdinanda Chevala, pošťáka z 19. století, který ve své zahradě 33 let stavěl palác z kamenů nasbíraných v lese.

V zadním plánu hrací plochy sedí za dlouhým stolem tři herci, dva muži a žena, kteří se v první části starají především o zvukovou složku celého představení. Do mikrofonu z počátku pouze vydávají zvuky, klepají do něj a navozují temnou atmosféru. Před stolem se nachází několik kusů nábytku, které jsou zabaleny do bílých prostěradel. Stěhujeme se? Budeme malovat? Uprostřed stojí křeslo, před ním stůl, u něj kbelík, možná koš, a další dva kusy, které ovšem můžou být cokoliv, třeba dvě skříně.

První část představení byla specifická především v rytmicky se opakujících úkonech dvou žen. Neustále tento nábytek přemisťovaly - jedna jej nanosila, přemístila, druhá jej zase odnesla. A pořád dokola v zacykleném kruhu.

Žena za stolem začíná po chvíli i něco říkat. Stejně ale jako herečky v pohybu i ona mluví v bludném kruhu. Mezi rozestavěný (a stále zakrytý) nábytek přichází dva muži, kteří doposud seděli za stolem. Najednou jako bychom se ocitli v tanečním sále. Jednotliví herci ale tančí s neviditelnými protějšky až do chvíle, kdy se jejich partnery stává nábytek. Ten v tu chvíli ožívá jako v pohádce Kráska a zvíře.

Následně začíná série promítání na jedno z prostěradel, na němž se objevují převážně fotografie dvou hereček. Jedna z nich je poté zabalena do onoho prostěradla, usadí se na křeslo a stává se tak součástí prostoru. Splývá s nábytkem, srůstá s ním. Nakonec i druhá herečka splývá s prostorem, když si do prostěradla zabalí hlavu. I umělec se ztotožňuje se svým dílem. A nemusí to být umělec. Snažíme se do naší tvorby vkládat kus sami sebe a toho se inscenátorům takto podařilo dosáhnout.

Představení stojí na pomezí vzpomínky a přeludu, je to sen, ve kterém se odráží lidská touha něco budovat a tvořit a zanechat po sobě nějaký odkaz či dědictví.



The troupe Significant Other from United kingdom brought with them the performance Castles palaces castles. The staging works with projections, diverse musical background and is inspired by the story of Ferdinand Cheval, a 19th century postman who had been building a castle out of rocks gathered in a forest for 33 years.

In the back plan of the staging area sat behind a long table are three actors, two men and a woman, whose main responsibility is the sound portion of the performance. At first they only make sounds into a microphone, tapping it and building up a dark atmosphere. In front of the table are multiple pieces of furniture wrapped in white sheets. Are we moving? Redecorating? In the middle is an armchair, in front of it a table, next to that a bucket, perhaps a wastebasket, and two more pieces which could be anything - let's say two closets.

What stood out about the first part of the performance were the rhythmic, repeating actions of two women. They kept moving the furniture - one brought it in and moved it around, the other took it away. On and on in a repeating cycle.

After a while the woman behind the table starts saying something. Just like the moving actresses she too speaks in a vicious circle. Two men who originally sat behind the table enter amidst the scattered (and still covered) furniture. Suddenly it is as if we found ourselves in a ballroom. Individual actors dance with invisible counterparts until the moment when the pieces of furniture become their dance partners. At this time the furniture comes to life, like in the fairytale Beauty and the beast.

Then starts a series of projections on one of the sheets, mainly showing photographs of one of the two actresses. One of them is then wrapped in the sheet, sat in the armchair and thus becomes a part of the space. She blends in with the furniture, merging with it. Finally the second actress also melds with the space when she wraps the sheet around her head. Even an artist identifies with their work. And it doesn't have to be an artist. We try to put a part of ourselves into our work and this is how the authors managed to accomplish just that.

The show stands on the border between a memory and an illusion, it is a dream that reflects human desire to build and create and leave behind some kind of legacy or heritage.

Tereza Stejskalová


PŘEKLAD: František Nový