KDE JE PRAVDA? A CHCEME JI VŮBEC NALÉZT?

18.02.2019

#ČINOHRA Soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích nastudoval, v české premiéře, Vyrypajevovu absurdní komedii s absurdním názvem. Asi jen málokdo by na první dobrou uhádl, co přesně název znamená. Nejen proto však stojí za to vypravit se do Budějovic.

Ivan Vyrypajev jistě patří k předním ruským dramatikům současnosti. Čeští diváci se zatím mohli a mohou na domácí scéně setkat pouze s pěti z jeho sedmnácti her. Kromě zmiňované to jsou ještě Opilí, Iluze, KyslíkČervenec.

V Letních vosách se Vyrypajev zabývá cykličností děje, hrou se slovy, ale i sociálními a náboženskými tématy. Zápletka se točí okolo postavy, kterou na jevišti nespatříte. Jmenuje se Marcus a v kostce jde o to, že Robert se snaží zjistit, u koho Marcus strávil noc, jestli u Sáry nebo u Donalda.

Dramaturg David Košťák v úpravě textu umně zachoval autorovu vzácnou schopnost vystavět téměř padesáti minutovou konverzaci okolo naprosté banality. A přitom ani na vteřinu neztratí divákovu pozornost. Robert se za každou cenu snaží dozvědět pravdu a je tedy neustálým spouštěčem cyklu. Konverzace se ale pokaždé stočí nechtěným směrem, jako by každá otáčka dostávala odlišný spin a výsledek tak doletí jinam, než čekáte.

Příběh je pozoruhodný i tím, že zahrnuje velké množství poměrně důležitých postav, které se ale na jeviště nikdy fyzicky nedostanou - například Donaldova žena, jejich sousedka, jejich sousedé, již zmiňovaný Marcus, Sářin milenec.

Text dává velký prostor režii, ale hlavně samotným hercům. Režisérka Alžběta Burianová pro svoji inscenaci zvolila výraznou scénografii a téměř až statické herectví.

Scénograf Petr Vítek vytvořil pro herce absurdní hrací prostor. V levé zadní části scény stojí šedý domek, možná jen chatka, vpravo pak geometricky stylizovaný kopec. A veškerý zbylý prostor je lineárně rozdělen množstvím umělých pivoněk, které stojí v dlouhých řadách, jako na pouťové střelnici. Mezi nimi jsou skryty tři podivné objekty, něco mezi velkou bombou a malou ponorkou, a tři staré bakelitové telefony s kruhovými číselníky. Co se zpočátku zdá být obrazem ráje postupně uvadá, čpí, květiny padají a ničí se. Dalším příspěvkem scénografa jsou absurdní kostýmy. Divák je v replikách postav mnohokrát upozorněn, že děj se odehrává ve velkém a suchém horku, nicméně všichni jsou navlečeni jako do mrazu. Robert má tlustý zimní kabát, Donald kostkovaný oblek s černým rolákem a Sára kostýmek s pláštěm.

Herci se tak pod silnými světly hned od začátku potí, těžké látky je svazují a přitom nemají možnost osvěžení, neboť jsou v podstatě neustále na scéně. Bylo-li režijním záměrem ukázat postavy na dřeň v nepříjemné situaci, kdy se snaží vyhnout ožehavým problémům a pálí je svědomí, vizuálně se to rozhodně povedlo.

Konverzace se ale pokaždé stočí nechtěným směrem, jako by každá otáčka dostávala odlišný spin a výsledek tak doletí jinam, než čekáte.  

Těžiště práce mladých herců nespočívá v pohybu, ale v hlasovém projevu. Scéna jim umožňuje pouze přecházení po čáře mezi květinami, případně lezení po bombách. O to pečlivější pozornost může být - a je - věnována způsobu, jakým jsou repliky říkány. Protože se jedná o konverzační a zároveň absurdní komedii, právě na tom mnoho záleží. Je hodné obdivu, že všem třem hercům se daří vyslovovat repliky komicky, ale zároveň tak, aby bylo jasné, že si z nich sami nedělají legraci; neironizují je.

Sára Beáty Kaňokové je naivní děvče, které je ale ve své hlouposti neobyčejně roztomilé. Roztomilost rezonuje v její intonaci, mimice i ve výrazném líčení, nalepených řasách a bizarním účesu ve stylu poněkud rozvrkočené Gibson Girl. Snaží se být Robertovi dobrou ženou. Hezky se k němu chová, často k němu promlouvá chlácholivým hlasem, jakým konejší matka dítě. Jako jediná se také mimo obhajoby vlastní pravdy snaží usmiřovat Roberta s Donaldem a vše zamést pod koberec. Kaňoková má tendenci se choulit a tvářit se co možná nejnenápadněji pokaždé, když mezi muži dojde na prudší výměnu názorů. Když ale její Sára osamí s Donaldem, náhle se promění, její hlas naroste a stává se z ní horlivá křesťanka a feministka.

Tomáš Havlínek má v jistém smyslu práci lehčí o to, že Donald hned na začátku nahlas řekne, jak si připadá: unavený, zneuznaný, bez vůle a jakékoli touhy. Není to bohatýrský floutek, je to muž, kterého nebaví život, protože vyhořel. A veškerou svou zbytnou energii dá, bůhvíproč, do bláznivé snahy přesvědčit Roberta, že Marcus byl ten večer u něj. Díky Havlínkově práci je Donald nejrozporuplnější a nejdivnější postavou celé hry. Několikrát se mu podaří diváky přesvědčit, že Donald je blázen a šílenec, zrovna tak, jako že je při smyslech a zcela seriózní. Ve způsobech jakými mluví a mimicky reaguje na Roberta a na Sáru, vůbec není jasné, o co mu jde. A možností je skutečně celá řada: snaží se zničit Sáru? Nebo přes Sáru Roberta? Snaží se Sáru získat? Nebo jen planě žvaní, aby nemusel být sám se sebou? Havlínek dokáže zahrát to všechno zvlášť i dohromady a významně tím přispívá k absurdnímu vyznění celku. Také jeho účes stojí za zmínku: své delší světlé vlasy má vyčesané kolem hlavy tak, že vypadá, jako když malé dítě nakreslí sluníčko.

Václav Švarc hraje Roberta, postavu, která je hrou nejvíce proměňována. Z bezstarostného mladíka, který na sebe nevědomky a v podstatě nešťastnou náhodou uplete bič, se postupně změní v člověka zdeptaného nemožností nahlédnout pravdu a vlastním strachem z ní. Švarc herecky velmi pečlivě a přesně sleduje všechny tyto proměny. Zpočátku je jeho tělo plné síly a života, přirozeně bezstarostný úsměv mu pohrává na tváři, překypuje nakažlivě dobrou náladou. Když dojde na spor o pravdu, svoji umíněnost provází větším a větším křikem a prudkými gesty. Postupně se ale ve svém kabátě, který je příliš velký a navíc podivně neforemný, pohybuje stále nejistěji a váhavěji, sil mu kvapem ubývá. Jeho postava je doslova trhána na kusy pokaždé, když domněle nabytou jistotu pravdy naruší nové pochybnosti a pohyb Švarcova těla tomu odpovídá. Působivé jsou i jeho emoční proměny. Není to jen ukřičený žárlivý manžel, v okamžicích falešné jistoty dokáže tělo i tvář zcela uvolnit a přesvědčit diváky o svém znovunabytém bodrém optimismu. A třeba ve chvíli, kdy vzpomíná na traumatický zážitek z dětství, je pozoruhodně přímý a dojemný, stojí sám, mluví potichu hlubokým hlasem a divadlu se tají dech. 

Je drobnou zajímavostí, že hudbu pro inscenaci vytvořil herec Národního divadla Matyáš Řezníček. Během večera jí nezazní mnoho a přece je v lecčem důležitá. Je nemelodická, je to spíše koláž různě nepříjemných zvuků, které ze všeho nejvíc připomínají to, co člověk slyší v horečce. Využívá se jí v kratších sekvencích, které vždy souvisejí s proměnami situací. 

Celá inscenace jako by se nesla na vlně svěží komedie. Divákům během představení cuká na tvářích pobavený úsměv a často dokonce vybuchují smíchy. A přece je z díla patrná naléhavá linka zoufalosti, frustrace a bezmoci spojená s nemožností nalézt pravdu ve světě přehlceném informacemi.

Divák, který se během hry dobře pobavil, tak odchází znepokojen spoustou nezodpovězených a zřejmě i nezodpověditelných otázek.

Martin Tilšar.


LETNÍ VOSY NÁS ŠTÍPOU UŽ I V LISTOPADU

Ivan Vyrypajev

Jihočeské divadlo (Studiová scéna "Na Půdě")

3. října 2018, 19.30


Režie: Alžběta Burianová

Dramaturgie: David Košťák

Scéna a kostýmy: Petr Vítek

Hudba: Matyáš Řezníček

Foto: Petr Zikmund

www.jihoceskedivadlo.cz