CLUB PARADISE

14.06.2019

english below ↓


Studenti z britského Worcesteru uvedli v Divadle DISK své představení inscenace Club Paradise, která připomíná skutečné historické události.

Rozložení židlí okolo stolků i v půl řadách v hledišti připomíná kabaret z dvacátých let. Na jevišti je pianino, hromada starých kufrů, dvě kamery a vzadu bílá plachta, která slouží jako plátno k videoprojekcím.

Kdo by neznal příběh filmového režiséra Kurta Gerrona a jeho podíl na nacistickém propagandistickém filmu Vůdce daroval Židům město, který měl ukázat světu rajské prostředí a šťastný život Židů v Terezíně?

Club Paradise nás zavádí do terezínského pseudo-kabaretu, kde vězni skvěle tančí a stepují, hrají na klavír, výborně zpívají, hrají kopanou a říkají vtipy. Ale hlavně, kde se smějí! Vše je snímáno dvěma kamerami a živě promítáno na zadní plátno. Projekci doplňují skutečné záběry Gerronova filmu tam, kde situačně překrývají dění na jevišti. Na natáčení dozírá přísná kontrolorka, a kdykoliv něco není dle plánu, účinkující si musí zout boty a odejít. Postupně se tak na rampě hromadí páry bot, až je nakonec každý bosý. Film je natočen, umělce již nepotřebujeme, je čas odejít.

V představení zazní dobové nahrávky výpovědí přeživších svědků natáčení i dobová hudba, například Happy Feet v aranžmá Paula Whitemana či slavná píseň Bei Mir Bist du Shein, která je, vzhledem k historickým událostem, správně přetnuta v půlce.

Osobně mě nejvíce překvapila naléhavá aktuálnost celého tématu, která je dobře vidět u scény, kdy herec pro film diriguje chór. Zpívá se requiem, ale dozor natáčení si přeje, aby i tahle situace pro kameru proběhla zvesela a žertovně. Všichni jsme dnes ve veliké frustraci a málokdo žije skutečně spokojený život. Ale otevřete si Facebook nebo Instagram a podívejte se na fotografie vašich přátel - všichni jsou šťastní, veselí a rozesmátí. A máte to! Pane Gerrone, zapněte si kameru...



Students from british Worcester introduced their staging Club Paradise, which resembles real historical events, in DISK theater.

The distribution of chairs around tables and in half-rows in the auditorium is similar to cabarets of the twenties. On the stage is a pianino, a mound of old suitcases, two cameras and a white tarp, which is used for video projections.

Who doesn't know the story of movie director Kurt Gerron and his part in making of the nazi propaganda film The Führer gives a city to the Jews, which was supposed to show the world the divine environment and happy life of Jews in Theresienstadt.

Club Paradise brings us to a pseudo-cabaret in Theresienstadt where the prisoners excellently dance and stepdance, play the piano, sing, play football and tell jokes. But most importantly, they laugh! Everything is being recorded by the two cameras and broadcast live on the rear canvas. Projection is complemented by actual scenes from Gerron's film when they overlap with what's happening on the stage. The recording is overseen by a stern superintendent and whenever something doesn't go as planned, the actor has to take off their shoes and leave. Over time, shoes gather in a pile on a ramp until they're all barefoot. The film is finished, we don't need artists anymore, it's time to leave.

Over the course of the performance, several recordings of testimonies of the filming's witnesses play, as well as period music, such as Paul Whiteman's arrangement of Happy Feet or the famous Bei Mir Bist du Shein which, considering the historical events, is appropriately cut off halfway through.

Personally I was most impressed by how urgently current the topic was, which is very clear during a scene when an actor conducts a choir for the film. A requiem is being sung, but the supervisor wishes for the scene to be cheery and light-hearted. Today all of us are deeply frustrated and very few people live a truly happy life. But just open Facebook or Instagram and look at the photographs of your friends - all of them are happy, cheerful and laughing. And there you have it! Mister Gerron, turn on your camera...

Martin Tilšar.


PŘEKLAD: František Nový