DON JUAN, VZDUŠNÉ ZÁMKY A VĚTRNÉ MLÝNY

18.02.2019

#ČINOHRA Vojtěch Nejedlý, student činoherní režie DAMU, nastudoval hru Ödöna von Horvátha Don Juan se vrací z války se souborem Činohra 16:20. Toto uskupení vytvořili začínající divadelníci, studenti DAMU, a jeho název odkazuje na léta, která na Akademii zamýšlejí strávit, tedy 2016/2020.

Příběh hry nás zavede do roku 1918, končí válka a bezejmenný Don Juan hledá svoji kdysi odvrženou lásku. Tu dívku už má dávno zidealizovanou nánosy vzpomínek, ale o to víc se k ní upíná. Každá žena, kterou během cesty potkává a využívá, mu tu ideální něčím připomíná. Vše je podivně promícháno s nervovou horečkou, pocity vlastního pronásledování a traumaty válečných šrámů. A syrovost zažitého a zažívaného děsu se zdá být i hlavním tématem, ze kterého inscenace vychází.  

Horváthův text zůstal téměř beze změny. Dramaturgyně Anežka Berkmanová jen vyškrtala některé drobné epizodní pasáže. Integrita hry nicméně zůstala zachována a děj je díky tomu svižnější.

Nejedlý pracuje s otevřeným prostorem Divadla Kolowrat, které se nachází pod střechou paláce Kolowrat-Krakowských, naproti Stavovskému divadlu. Vydal se cestou minimalismu a to jak ve scénografii, tak v kostýmech a rekvizitách. Scéna je holá, postavy se nemají kam schovat, nemají se čeho chytit, všemu musí čelit naplno.

O to větší příležitost dostávají herci. Horváth napsal spoustu ženských postav, ale sám v předmluvě hry upozorňuje, že je má hrát malý počet hereček, protože existuje jen málo typů žen. Nejedlého inscenace vystačuje všehovšudy se Zuzanou Černou, Zuzanou Novotnou, Annou Randárovou a Eliškou Zbrankovou. Čtveřice mladých hereček dovedně zařídí, že se jeviště hemží množstvím ženských postav různého věku, různého společenského postavení; každá je jiná a každá je stejná. Kostýmní změny jsou přitom minimální, co jejich postavy od sebe doopravdy odlišuje, je rychlá herecká proměna.

Jakub Svojanovský, Don Juan, má od Nejedlého připravený působivý nástup. Zdá se skoro, že nám hned najednou, bez okolků a zcela přímo ukazuje celou postavu tak, jak ji chápe. Zcela v intenci těchto grimas a pohybů totiž následně rozvíjí svého hrdinu od začátku až do samého konce. Jeho Juan je člověk melancholický, zklamaný, má už odžito a všechno, co se mu děje teď, ho jen obtěžuje a nepříjemně zdržuje od vytyčeného cíle.

Sdělení inscenace je jasné: i když napnete veškeré síly, víru, a dáte do věci čisté srdce, některé věci prostě nezměníte. Vidíme typizovaného muže, který má dost síly na to, nesedět celý život v koutě, ale zároveň dost málo na to čelit okolo vznikajícím problémům. Honí se za přeludem, který ho ničí, je si toho dobře vědom a stejně si nemůže pomoct; musí.

Scéna je holá, postavy se nemají kam schovat, nemají se čeho chytit, všemu musí čelit naplno. 

A právě tahle rozervanost urputnosti a marnosti v inscenaci dobře vzniká. Kromě již zmíněného herectví i třeba díky živé scénické hudbě, dopisům Juanově dívce, které ji nikdy nezastihnou a válí se, zbytečné, po scéně, krásnému obrazu rozřezanému na cáry, práci se světly.

Nejedlému se podařilo vytvořit křehkou bublinu tajemství, která souvisí se změnami mezi obrazy. Tím, se ženy opakují a prostor dohromady nic netvoří, vzniká v divácích pocit nereálnosti, možná snovosti a každopádně nejistoty v otázce, čeho jsme vlastně svědky. Je to skutečné? Děje se to jen v Juanově hlavě? Zdá se mu to?

Působivá atmosféra, kterou nelze předat slovem ani fotografií ani videem, je tak klíčovým přínosem celé inscenace. Vrací totiž diváky z dnešní internetové doby do časů, kdy bylo důležité zažívat věci fyzicky na daném místě a společně. 

Martin Tilšar.


DON JUAN SE VRACÍ Z VÁLKY

Ödön von Horváth

Činohra 16:20, Divadlo Kolowrat

23. října 2018, 19.30


Režie: Vojtěch Nejedlý

Dramaturgie: Anežka Berkmanová

Scéna a kostýmy: Linda Holubová

Hudba a hudební doprovod: Petra Porschová

Foto: Martina Šťastná

www.facebook.com