DŘEVO, KTERÉ POTŘEBUJE ROZŽÍT

20.08.2020

Zahájení 19. ročníku Theatrum Kuks proběhlo jak jinak než barokně - pompézně - mnohovrstevnatě - multižánrově. Znovuotevřené (zatím pouze na zkušební dobu) divadlo Comoedien Haus praskalo v pomyslných švech. Úvodní slova patronů a duší festivalu vystřídal minidokument Miloslava Kučery tematizující vznik Galerie loutek Jiřího Nachlingera, která se dnešním dnem otevřela veřejnosti. Slavnostní soirée zakončil pořádající soubor festivalu Geisslers Hofcomoedianten se skečí z inscenace Jedem s medem.

Výstava Braunova socha loutkou řezbáře, scénografa, sochaře a loutkářského technologa Jiřího Nachlingera[1] přináší dřevěné zmenšené repliky barokních soch Matyáše Bernarda Brauna navázané jako loutky (ve většině případech marionety na čtyřech nitích). Název odkazuje na dynamičnost a "živost" samotných Braunových předloh[2], které Stanislav Bohadlo v dokumentu příznačně označil za "sochy zkamenělého hereckého gesta". Nachlinger loutkami vytváří zkratku jednotlivých soch[3] s jejich výraznými atributy (např. maska na očích a dvě tváře). Bohužel se však kromě těchto rysů nemění ani figury těla loutek, ani výrazy ve tvářích. Marionety jsou si tak ve své podstatě velice podobné a oproti sochám postrádají onen zmiňovaný život, pohyb a naléhavost v očích, vlnících se drapériích a křivkách postav. Chybí rozdílnost i jedinečnost každé z nich.

V dokumentu padlo také označení divadelní socha, což je pro vystavované loutky trefné. Demonstraci pojmu nakonec ukázala sama zmiňovaná inscenace, která se odkazuje k lidovému loutkářství, barokním motivům a přímo využívá Nachlingerovy loutky. Ty jsou však, oproti těm opravdu využívaným pro hru v pouličním kukátku, těžké a příliš velké (do nově vytvořeného pojízdného divadla Carro Commediale se stěží vejdou). Navíc kvůli nepraktickému ovládání (např. těžké vahadlo a dlouhé nitě) nestačí iluzivní a přesvědčivé animaci, kterou takové marionety i typ divadla vyžadují.

Vyjmenované se samozřejmě podepisuje zejména na těžkopádné animaci loutek v inscenaci, které jsou často pouze bezvládně zavěšeny na scéně, nebo se pohybují velice toporně. Nachlingerovy "divadelní sochy" nabývají na významu a pro mě zůstávají výstavními loutkami, které označení "loutka" splňují pouze ve smyslu výtvarného objektu, ne jako funkce. Loutka samozřejmě může být oživlým dřevem, nejprve ji však musí někdo těmi správnými scénickými prostředky a šikovnýma rukama rozžít.

Sarah Slavíčková


[1] pozn. autorky: Řezba loutek má v této rodině přes sto letou tradici a Jiří Nachlinger je již čtvrtým pokračovatelem této řezbářské generace. Spoluautorem výstavy je i jeho stejnojmenný otec.

[2] pozn. autorky: Přesvědčte se o jejich mimořádné dynamičnosti sami při procházce v zahradách hospitálu!

[3] pozn. autorky: Většinou z cyklu "Ctností a neřestí", na výstavě uvidíte také divadelní sochy Sporcka, Brauna a ďábelského notáře v životní velikosti Fitzliho-Putzliho. Výstava bude v závěru čítat 50 loutek.


FOTO: Marianna Borecká