EMOČNĚ CHLADNÉ KINO

04.11.2019

#ALTERNA "Mysleli jste si, že po pádu železné opony a vstupu do NATO nám už žádná rizika nehrozí? Ruské tajné služby ale své agenty z České republiky nikdy nestáhly. Naopak, v poslední době jejich řady výrazně posílily. Na co agenti lákají své oběti a jaké praktiky k tomu využívají?"


Pomocí této anotace lákal v minulém týdnu soubor Temporary collective na premiéru inscenace Putinovi Agenti. Formou live cinema zpracovává Petra Tejnorová příběh z knihy novináře Ondřeje Kundry o Robertu Rachardžovi, ruském agentovi, který v Česku a dalších evropských zemích mezi lety 2003 a 2009 sbíral tajné informace. Ty po svém útěku do Moskvy předal ruské tajné službě. 

Při příchodu do sálu jsou diváci zdánlivě podle zakoupené vstupenky rozřazováni do jednotlivých sektorů, které jsou celkem čtyři a jsou pojmenovány abecedně od A do D. Sektoru A (Tržišti) patří první předsunutá řada sedadel. Nechybí v něm ovoce, zelenina, vařené dobroty nebo vlezlá popová hudba od místních umělců, typická pro turistické destinace. V oddíle B (Kancelář) jsou typické otočné židle, spousta monitorů, hrnky s kávou i oddělená kancelář šéfa - vše na scéně. Další je sektor C (Byt) nacházející se nad hledištěm. Ten je zastoupený pouze skromně zařízeným obývacím pokojem a balkonem. Poslední a největší oddíl D tvůrci pro své potřeby pojmenovali Kino. To tvoří největší část sedadel v hledišti. Na jednotlivá místa jsou nicméně diváci režisérkou a jejími pomocnicemi rozsazováni náhodně. Jak se později ukáže, každé místo má své výhody i nevýhody. Například Byt, který je zasazen do úplně zadní části hlediště, je schovaný a v momentě, kdy se děj točí okolo něj, je spoustě diváků okem nepřístupný, jelikož na něj nevidí a musí se krkolomně otáčet. Celý prostor Bytu tak vidí až téměř na samém konci představení, kdy se promítne na plátně. 

Inscenace by se dala spíše než k biografické výpovědi o skutcích ruského špiona přirovnat ke známé komediální show Na Stojáka. Jediný herec Petr Vančura zde zastupuje jakéhosi moderátora-baviče, který nás provádí jednotlivými sektory a vytváří za pomoci interakce s lidmi vtipné gagy. Připomíná zkoušku před živým vysíláním zábavného pořadu, kde jsou diváci instruováni, co mají dělat a jak mají jednat, aby vše skvěle fungovalo a televizní obrazovky praskaly pod salvami smíchu. Snaží se je tak vmanipulovat do momentů, které jsou později použity pro velké odhalení. 

Samotné vystupování Vančury, který se sám na začátku označí za průvodce, je živé a poutavé, a to především díky jeho improvizačním schopnostem. V první části pravděpodobně neexistuje vůbec žádný scénář a je zde ponechán markantní tvůrčí prostor pro hercovy vlastní nápady. To je ostatně v konceptu, který byl zvolen, velmi podstatné a bohužel to, dle mého názoru, vede k největšímu problému celé inscenace. 

Na začátku je oznámeno, že každý divák má pod nebo před sedadlem lísteček s instrukcemi, co má dělat, až přijde jeho čas, a rekvizity. Ve všech odděleních hracího prostoru se postupně odehrávají scénky, které díky nepřipravenosti diváků a Vančurově improvizaci nabývají komických rozměrů. Co ale nikdo neví je fakt, že všechno je natáčeno a inscenátoři si tak sbírají materiál. Všichni téměř celou dobu prskají smíchy, jelikož každá vytvořená situace má své vtipné momenty, a to především díky využití samotných diváků, které Vančura šikovně vmanipuluje do nepříjemných situací, ze kterých se sami a nepřipraveni musejí dostat. To ale jen do doby, než zjistí, že vše, co se tu doteď odehrávalo, se stává součástí dokumentárního filmu o ruském agentovi, který do roku 2003 v České republice sbíral citlivá data. V tomto momentu vstupuje do hry právě live cinema. Všechny dosud získané materiály z každého "skeče" jsou použity na složení celistvého obrazu inscenace a profilu Rachardža. Z velké části jsou zmanipulované a vytržené z kontextu.

Tím se dostávám k zádrhelu celého konceptu. Zatímco doteď se všichni bavili, spuštěním projektoru všechna vřelá a důvěrná atmosféra mizí. Publiku je odkryt příběh Interpolem hledaného člověka, jehož pravá identita se odkrývá během vytvořeného dokumentu a celý sál zjišťuje, že svým konáním se stal jeho součástí a spoluautorem. Snahou tvůrců je zde poukázat na nebezpečí, která takový zdánlivě neškodný kontakt s cizím člověkem, jemuž se příliš důvěrně otevřeme, může přivolat. Ke vší smůle ale zůstává divácká reakce chladná a ani já osobně jsem neprodělal onen šokový stav, kterého chtěla režisérka pravděpodobně dosáhnout. 

Hlavním viníkem je nešťastné spojení Petr Vančura + live cinema. Jeho živelnost, rétorické a improvizační schopnosti byly tím, co táhlo od začátku celé představení kupředu. Pronášené situační vtipy a nadsázka, se kterou byl z publika schopný dělat hlupáky (a to v dobrém slova smyslu), nasadily laťku vysoko. V porovnání s tímto "nespoutaným živlem" nemělo emočně vyprázdněné live cinema šanci uspět, ač bylo velmi profesionálně zpracované. Kamera (Kryštof Melka, Dominik Žižka, Marek Bartoš, Daniel Novák) i střih (Zuzana Walterová, Petra Maceridu) se pohybovali na špičkové úrovni, jenomže reportérsky chladná a odosobněná výpověď, kterou obyčejně dokumenty používají (a v tomto případě tomu nebylo jinak), neměla žádnou silnou protiváhu, která by mohla osobitosti Petra Vančury konkurovat, a ještě lépe - trumfnout ji. S největší pravděpodobností bylo snahou vytvořit kontrast mezi vitálním a groteskním výstupem Petra Vančury a chladným mrazivým odhalením, bohužel zvolený postup nebyl dost silný. Celý sestřih je totiž tvořen kousky předchozích situací, které se inscenátorům hodily takzvaně do krámu, a to ještě v překroucené variantě a vytržené z kontextu. Někde byl použit jenom obraz, někde i zvuk, ale ne celý, protože to by se samozřejmě už nehodilo. Obraz zlého ruského špiona rozvracejícího naši zemi by se tak na místě rozsypal. K tomu jsou ještě přilepené útržky z televizního zpravodajství a rozhovorů, které se po jeho odhalení věnovaly tématu. Tvoří tak celou mozaiku Rachardžových činů, ale zároveň ukazují zrcadlo nám - divákům, jak snadno může být každý z nás zmanipulovatelný.

Informace vytržené z kontextu, které proniknou na veřejnost, nejčastěji za pomoci bulvárních médií, jsou největší noční můrou každého z nás a kolikrát dokážou napáchat hodně škody, stejně jako zde, když nám ukazují, čemu jsme nevšímavě přihlíželi. Nicméně, alespoň pro mě, nebyly dost mocné, aby zapůsobily. Koncept Tejnorové byl sice pochopen, ale zůstal bez emoční odezvy. Dokument jednoduše neměl sílu se zarýt do myslí a pocitů. Přepnutí z velké komičnosti typu zábavné show Na Stojáka, do velmi vážného a chladného filmového formátu, působí spíše směšně. Nálada a vybudovaná atmosféra stihly vychladnout, vymizet do ztracena a ne do skandálního odhalení a šoku, který měl závěr způsobit. Suché dokumentární live cinema všechny možné emoce zabilo. Navíc bylo z velké části předtočené a prohnané střižnou, tudíž by se mohla nabízet otázka, jestli se Putinovi agenti za live cinema považovat dají.

Vše bylo až moc jasné a někdy velmi předvídatelné, což také zapříčinilo onu prázdnotu a nenaplnění záměru, protože cíl byl po celou dobu čitelný a zřejmý.

Jakub Liška


PUTINOVI AGENTI

Režie: Petra Tejnorová

Dramaturgie: Nina Jacques, Jan Tošovský

Scéna a kostýmy: Antonín Šilar

Hudba: Jan Nedbal

Kamera: Kryštof Melka, Dominik Žižka, Marek Bartoš, Daniel Novák

Střih: Zuzana Walterová, Petra Maceridu


FOTO: Michal Hančovský