FONG2

12.06.2019

english below ↓


Fong2 - inscenace, nebo performance? Název, který je přepisem kantonského znaku, podle anotace znamená rozmazaný, neostrý či nejasný. A je to přesně tento druh estetiky, kterou si tvůrci volí ke komunikaci. Nenabízí žádný konkrétnější klíč a spíše neustále rozostřují možnost jednoznačnějšího vnímání situací. Jedná se tedy o moment, v němž se jednotlivec může nechat se unést prostým teď a tady.

Prvních několik minut se neděje vůbec nic. Diváci rozestaveni po skupinkách v prostoru sledují bílé látky, které splývají z čtvercové konstrukce zavěšené vprostřed místnosti. Lahvičky s barevnou tekutinou a fólie rozestavené v rozích vrhají pod září reflektorů barevná prasátka a z reproduktorů se ozývá zvuk evokující psaní křídou na tabuli. Než se však jeden stačí ztišit, už přichází rychlé záblesky projekce na pruhy tkaniny. Auta, davy, mrakodrapy, hluk a mnoho tváří. Dvě performerky si rázným krokem klestí cestu. Nekompromisně naráží do druhých a s odhodlaným výrazem jdou za svým cílem. Každý z nás ten pocit zná - cestou do práce, v městské dopravě, v obchodě. Pulzování a shon velkoměsta jsou vyčerpávající. Najednou přichází další změna. Hudba se proměňuje v lehké tóny a přichází zastavení. Aktérky plují na zádech po podlaze a svým pohybem zpomalují tempo. Můžete si lehnout, nebo sednout a zaposlouchat se do hladivých zvuků. Nejasnost přesto zůstává přítomna po celou dobu, ani jednou není jasné, co přesně se od účastníka vyžaduje. Má jen nečinně sedět, nebo se má připojit k tvůrkyním a převalovat se po zemi? Látky jsou nakonec strženy, všichni jsme usazení do středu místnosti a každý v ruce drží jednu z barevných fólií/lahviček. Na chvíli prostoupí prostor kužely teplého světla z reflektorů na zemi a už je konec. A to je všechno?

Zajímavá meditace nad nejasností je určitě zážitkem, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že inscenátorům se nepodařilo na diváky napojit, nechat je přijmout celkovou neuchopitelnost tvaru a skutečně jim nabídnout vstup do záhadného Fongu2. 



Fong2 - staging or a performance? The name is a transcription of a cantonese symbol which, according to the annotation, means unclear or blurred. And it is exactly this kind of aesthetic that the authors use to communicate. Rather than offer a concrete key, they blur any appearance of an unambiguous understanding of things, making it a moment in which an individual can let themselves get carried away by the simple here and now.

Nothing happens in the first few minutes. Viewers, stood around the space in groups, watch white pieces of cloth suspended down from a square construction hanging in the middle of the room. Bottles filled with colorful liquid and pieces of foil placed in the corners flicker with colorful glints and a sound which evokes chalk scraping against blackboard is coming from the speakers. But before we manage to quiet down, rapid flashes of a projection start beaming at the strips of cloth. Cars, crowds, skyscrapers, noise and a plethora of faces. Two performers start resolutely making their way through the crowd. They bump into others and with a determined look on their face they push towards their goal. Every one of us knows that feeling - on our way to work, on public transportation, in the store. The pulsating rush of a metropolis is exhausting. Suddenly another change comes. The music switches to soft tones and things come to a stop. The actors are swimming on their backs around the floor and slow down the pace with their movements. You can sit or lie down and listen to the soothing sounds. All the while an uncertainty remains - what is expected of the participant? Are they supposed to idly sit by or to join the authors and roll on the ground? Eventually the pieces of cloth are torn down and ak of us are sat in the middle of the room with a colored piece of foil or a bottle in our hands. For a moment cones of warm light shine throughout the space and then it's over. And that's it?

An interesting meditation on uncertainty is definitely an experience, but I can't shake the feeling that the creators failed to connect to the viewers, let them accept the general intangibility of the piece and truly offer them an entry to the mysterious Fong2.

Ema Šlechtová


FOTO: Jakub Dutka

PŘEKLAD: František Nový