HLADOVÁ ZEMĚ BEZE STOP

13.05.2019

#ČINOHRA Hra Davida Košťáka Hladová země vznikla přímo pro prostor a soubor Švandova divadla. Skutečnost, že zaběhlá divadla s tradicí vyvíjí snahu o to zapojit mladé a neokoukané autory, znamená velký posun směrem vpřed. David Košťák sice není úplným nováčkem, má četné zkušenosti jako dramaturg (Divadlo Letí, Divadlo Spektákl) a například jeho hru Lajka má od roku 2017 na repertoáru Jihočeské divadlo, ale stále představuje neokoukané zboží na trhu. Příběh důlního města, zahaleného výčitkami a temnotou, jehož obyvatelé si zakrývají oči před blížící se ekologickou katastrofou a jednají čistě sobecky, není tak úplně fantasmagorický v kontextu dnešní doby. Naopak, Košťák pracuje s tématem aktuálním pro nás pro všechny a klade otázku: Jak dlouho dokážeme nečinně přihlížet destrukci naší Země? To, co neslo příslib rezonující a velmi současné činohry, se však v rukou inscenátorů proměnilo v naprosto vzorový prototyp mikrokosmu, který se propadá sám do sebe a končí pohřbený hluboko pod zemí. Jen se obávám, že v tomto případě nešlo o trefné vypointování. 

Dramaturgyně Martina Kinská spolu s režisérem Štěpánem Páclem ponechali text víceméně v původní podobě. Přesto vyškrtali dvě velmi zásadní vrstvy: humorný rozměr a pasáže chóru. Tím připravili drama o pulzující dynamiku mezi hrůzou a vtipem, ale i o jakousi propojující linku mezi jednotlivými obrazy. Symbolistní, poetický a víceméně hluboký text Košťáka se proměnil v utahanou, vyprázdněnou a místy až nesnesitelnou lavinu slov. V Páclově režii na scéně dochází ke koláži Čechovovské atmosféry, propletené vztahy po vzoru Roku na vsi bratří Mrštíků, přimísí se trochu nesrozumitelnosti absurdního dramatu a nakonec je vše dovršeno deklamací na způsob velkých hereckých romantických hvězd. Páclovy postavy jsou ploché, od prvního vstupu na scénu je jasné, kdo je ten "hodný" a kdo ten "zlý", a navíc neumožňují divákovi se alespoň částečně napojit na jejich osobní tragédii. Tam, kde situace nabízí metaforu, volí režie doslovnost. Ten, kdo nechce vidět, si zakrývá oči a ti, kdo jsou zdrceni okolnostmi, padají k zemi. Nemůžu se zbavit dojmu, že se Pácl pokoušel napasovat svůj vlastní režijní klíč na zcela odlišnou poetiku textu. 

Diváci sledují příběhy postav tvořících semknutou komunitu městečka nacházejícího se přímo u dolů s uhlím. Právě těžba v nich způsobuje neustálé otřesy země. Zmínky o vzdáleném velkém městě, do kterého odjíždějí nákladové vagóny, připomínají bezmoc a izolovanost obyvatel. Dvě generace, představované na jedné straně Starostou, vedoucím dolů Pavlem či místostarostkou Barborou, na straně druhé mladou dvojicí Štěpánky a koktavého Jakuba, se dostávají do dramatického konfliktu, který vyvolávají právě starší, zkušenější, ale zaslepenější. Ti staří jsou plni strachu a neschopnosti zastavit plíživě přicházející katastrofu. Na mladých se nejvíce projevují symptomy apokalypsy - Štěpánka přichází postupně o smysly a Jakub je bezmocně zmítán vůlí ostatních. Bláznivá Markéta zhmotňuje kontakt s minulostí, na kterou by všichni nejradši zapomněli. Její syn Petřík zemřel v útrobách dolů a vrací se zpátky jakožto předzvěst nevyhnutelné zkázy. Postupně odkrývaná pravda vede jen k další sérii nedobrovolných úmrtí a křivd. 

Scénografické ztvárnění Jany Kahounové neilustruje jednotlivá dějiště textu (hospoda, jezero nebo doly). Masivní dřevěný stůl s několika vysokými židlemi sice víceméně funkčně představuje místo pro úvodní oslavu nebo domov Lídy a Pavla, ale například náhodně rozmístěné vzrostlé bodláky v květináčích nekorespondují vůbec s ničím. Hrozba těžby a přírodní katastrofa, které vnímám jako hlavní témata hry, bohužel nejsou akcentovány. Snímek jednotlivých vrstev horniny, který je promítán v pozadí, ani nasvícený rám dveří, ze kterého se při každém zahřmění vyvalí pára nestačí. Ještě chaotičtěji působí kostýmy, které neodkazují ani k určitému časoprostoru a už vůbec ne k postavám samotným. Jedině Petřík (Samuel Toman) má na holém těle modré pracovní montérky, čímž je jasně znázorněno to, že přichází zdola. U ostatních postav takový odkaz nefunguje a jejich oděvy působí spíše jako náhodné produkty rabování divadelních skladů.

Bylo by s podivem, kdyby herectví dokázalo překonat doslovnost misenscény nebo plochou interpretaci postav. Přesto se Marii Štípkové, Filipovi Březinovi a svým způsobem Samuelu Tomanovi podařilo alespoň částečně vytvořit na scéně dojem důvěryhodnosti. Patetické výkřiky a deklamace ostatních fungovaly zcela proti smyslu inscenace. Všechny promluvy se postupně slévají v jedno a působí až groteskně svou neupřímností a absurditou. 

Alarmující poselství o lidské bezohlednosti a zkáze, do které se řítíme, se ve Švandově divadle zcela ztrácí pod nánosy ztěžklé divadelnosti. I když závěrečná scéna, při které Petřík s Markétou za stolem jedí polévku za cvrlikotu ptačích hlasů, představuje určitou naději, inscenace postrádá zřetelnější východisko. Reakci na motto hry, že člověk je tak těžký, až po sobě zanechává stopy, by v mém případě bylo, že inscenaci Hladová země se ani to nepodařilo. 

Ema Šlechtová


HLADOVÁ ZEMĚ

David Košťák

Švandovo divadlo


Režie: Štěpán Pácl

Dramaturgie: Martina Kinská

Scéna: Jana Kahounová

Kostýmy: Alena Dziarnovich


FOTO: Michal Hančovský