INHABITING NOISE AND SILENCE

13.06.2019

english below ↓


Sedni si na schody před galerii Rudolfina a zaposlouchej se. Co slyšíš? Auta, tramvaje, právě probíhající soutěž Pražská tyčka... Performeři z Mexika Carol Cervantes a Diego Cristian Saldaňa přinášejí do rušného prostoru, na základě konceptu Laury Martínez, tiché zvuky, které vyžadují diváckou soustředěnost a změnu percepce v konkrétním prostředí.

Dva tanečníci v černém pracují pouze se svými těly, a především s originálním kostýmem vyrobeným z igelitů a plastů. Nasazují si ho, následně zase sundávají, animují do podoby čínské draka, schovávají se pod něj a postupně každou svou částí zkoumají zejména jeho zvuk. Kostým funguje jako jejich hudební nástroj. Na igelit foukají na principu stébla trávy či foukací harmoniky, přehazují si ho v rukou jako mažoretka hůlku, ve svíčce do něj kopou nohami a materiál před sídlem České filharmonie rozehrává uklidňující šustivé tóny. Performeři kromě neustálého rozžívání hmoty zůstávají mnohokrát ve statické póze, která vyžaduje velké soustředění a výdrž. S plastovou substancí také vytvářejí vizuálně působivé obrazy. Oblek častokrát vytváří iluzi, jako by tančil sám a vlající igelitové pytlíky mu při pohybu dodávají punc líbivé estetičnosti. Aktéři na konci vyzývají diváky, aby i oni hmotu rozezvučeli a vyzkoušeli si, co materiál umí.

Divák díky Inhabiting noise and silence zkoumá své podprahové vnímání a tříbení mnoha zvuků, které jsou neustále kolem nás. Ale opravdu je slyšíme? Jde citlivost sluchu natrénovat? Po půlhodinovém představení se nakonec opravdu soustředím jen na ty nejjemnější a slabé zvuky a šum města naopak zůstává v rovině nevědomosti. Mexičané dávají poslechový trénink a nabídky zvuků, které si téměř všichni diváci po skončení představení chtějí sami zakusit a do hmoty se zaposlouchat. Pěší zóna před Rudolfinem rozeznívá vlastní tichou filharmonii.



Sit on the steps of Rudolfinum and listen. What do you hear? Cars, trams, the ongoing competition Pole vault of Prague... Mexican performers Carol Cervantes and Diego Cristian Saldaňa brought quiet sounds, based on a concept by Laura Martínez, into the busy space. These require the viewers' attention and a change of perception of a specific space.

Two dancers dressed in black work solely with their bodies, mainly with an original costume made from various plastics. They put it on and take it off again, animate it in the shape of a chinese dragon, hide beneath it and gradually explore it with their entire being, focusing mainly on its sound. The costume serves them as a musical instrument. They blow on the plastic sheets using the same principle as blowing on blades of grass or a harmonica, they throw it from hand to hand as a majorette might throw her baton, they kick it and the material begins to emit soothing, rustling sounds in front of the seat of the Czech philharmonic. Besides the constant vivification of the material the performers often rest in a static pose, which demands great focus and endurance. They also create impressive images using the plastic substance. The suit often creates an illusion of autonomous dance and the fluttering plastic bags lend its movement a rather pleasing aesthetic. Ultimately, the actors invite the audience to sound the item themselves and see what the material can do.

Thanks to Inhabiting noise and silence the viewer can explore their subliminal perception and focus on many sounds which surround us all the time. But can we truly hear them? Can the sensitivity of hearing be trained? After the half-an-hour performance I finally focus on only the softest and gentlest of sounds while the hum of the city remains on an unconscious level. The mexicans offer a hearing training and a number of sounds which almost all the viewers want to try out once the show is over, and listen to the matter. The pedestrian zone in front of the Rudolfinum resonates with its own silent philharmonic. 

Sarah Slavíčková


PŘEKLAD: František Nový