INHERITING ATTICA

09.06.2019

english below ↓



Úzkost, která přímo prýští z inscenace Inheriting Attica, je až mrazivá. Vypráví o americkém vězeňském systému minulého století, především o povstání ve věznici Attica ve státě New York, které se odehrálo v roce 1971. S inscenací k nám přijel americký soubor OrellanaDesign. V sugestivním mixu loutek, na plátno promítaných animací a reprodukovaných komentářů i živých promluv dívek se zrcadlí hrůzy vězeňského systému a podmínek vězňů.

Přestože herečky celou záležitost podávají odosobněně, s distancem, a jasně dávají najevo, že jsou pouze vypravěčkami bez osobního vztahu k situaci, působí výsledný celek naléhavým dojmem. A divákům se dostává pocit, jako by byli přímo ve vězeňské cele spolu s dalšími "inmates" (vězni). Tomu dopomáhají i reálné fotografie pořízené přímo z doby vzpoury. Způsob, jakým se dívkám podařilo předání těchto představ dosáhnout, je strhující.

Celému představení vévodila poměrně jednoduchá animace papírových 2D loutek, které se pohybovaly buď celé, nebo měly samostatně pohyblivou pouze jednu končetinu. Princip připomínal dětské hraní s loutkami, které si neuměle vystřihly z papíru. Nicméně nic sladce dětského v tomto představení nečekejte. Jde o drsné a surové podání problematiky životních podmínek v amerických vězeních. Loutky, jak jsem již zmiňoval, doplnily texty, fotografie a obrázky. Jednotlivé vrstvy papíru nebo průhledné fólie se přidávaly a odstraňovaly, až se před divákem začal pomalu promítat jakýsi filmový pás situací a příběhů. To byla příčina diváckého úspěchu, až publiku doslova přebíhal mráz po zádech... Právě spojení divadla s filmovou věcností, i přes minimalismus pohybu, zapůsobilo svou reálností a pocitem vtažení do situace, která se chvílemi stávala až nesnesitelně depresivní.

Zastavení v Řetízku na představení Inheriting Attica bylo poučné a zajímavé. Možnost vyslechnout si kousek americké historie, na kterou USA určitě nemůžou být pyšné, a v kontrastu k "americkému snu," inscenace opět připomněla, že vše má rub i líc.



Anxiety, which downright cascades out of the staging Inheriting Attica is almost chilling. It speaks of american penal system of the last century, mainly about the uprising in the Attica prison in the state of New York, which took place in 1971. The staging was brought to us by an american troupe OrelannaDesign. Horrors of the penal system and the inmates' conditions are reflected in a suggestive blend of puppets, animations projected onto a screen and recordings of comments and live commentary by the girls.

Even though the actresses present the whole matter in a depersonalized, distant manner and make it clear that they are only narrators without personal investment in the situation, the final entity has a very urgent feeling to it. The viewer feels as though they are in a prison cell with other inmates. This is helped by real photographs from the era of the uprising. The way the girls managed to present these ideas is breathtaking.

The whole performance was governed by fairly simple 2D paper puppets, which were moved either as a whole or had one movable limb. The concept resembled children playing with puppets which they crudely cut out of paper. Do not, however, expect any childhood sweetness in this performance. It is a rough and violent presentation of an issue of living conditions in american prisons. As I mentioned, puppets are accompanied by texts, photographs and images. Individual layers of paper or transparent foil were added and removed until a kind of film strip of situations and stories began running in front of the audience. This was the reason for the performance's success with the audience, who could often feel a chill running down their spine... It was the joining of theater with movie matter-of-factness that, despite minimalist movement, left an impression with its realness and a feeling of being pulled into the at times unbearably depressing circumstances.

Stopping at Řetízek for the show Inheriting America was educational and interesting. The opportunity to learn about a piece of american history, which the USA surely can't be proud of and in contrast with the "american dream", the performance reminded us that there is a reverse to every face.

Jakub Liška


PŘEKLAD: František Nový