INSTALACE IDENTITY

08.03.2019

#ALTERNA Svoboda je poměrně vágní pojem. Každý si pod tím slovem představíme něco jiného. Naše představy o svobodě si tvoříme z podmínek, ve kterých vyrůstáme, z okolí, které nás obklopuje a formuje. Abychom si vůbec mohli připadat svobodní, musíme si paradoxně sami vymezit mantinely naší volnosti. Samozřejmě nám nikdo nemůže sebrat svobodné myšlení, ale my se na základě našich okolností a životních situací rozhodujeme, co pro nás svoboda znamená a jakou cestou ji získáme. Dejme tomu, že se jako člověk vrátíte o pár let evoluce zpět a je z vás opice, zatímco ostatní lidé jsou stále lidmi neustále usilujícími o pokrok vědy. Jako opici vás lidé zajmou a máte několik možností. Můžete se osvobodit z klece, skočit do moře a zemřít. Nebo se nechat zavřít do zoologické zahrady. Anebo se nechat přecvičit do lidské podoby a vystupovat ve varieté. Opice z inscenace Zpráva pro akademii zvolila možnost třetí.

Katharina Schmitt zrežírovala ve Studiu hrdinů jednu z Kafkových povídek o přeměně opice v lidského tvora - nemůžeme zde se samozřejmostí použít označení člověk. Zuzana Stivínová v roli opice se možná naučí plivat, mluvit, podávat ruku a co nejdůstojněji se narovnat, zcela zřejmě však nedokáže potlačit svou zvířecí tělesnost a pudy. O odstranění animality se však Ivan Lupták v roli vychovatele ani nesnaží. Opici učí lidské úkony, které mohou být pro diváky varieté zábavné. Nejde ale o žádnou brutální drezuru. Opice má k dispozici tyč na lezení a lano, přes které může skákat jako přes švihadlo. Má možnost se projevovat jako zvíře i jako člověk.

Naše představy o svobodě si tvoříme z podmínek, ve kterých vyrůstáme, z okolí, které nás obklopuje a formuje. Abychom si vůbec mohli připadat svobodní, musíme si paradoxně sami vymezit mantinely naší volnosti. 

Schmittová zde akcentuje téma volby osobní svobody a identity, která z ní vychází. Opice měla ze svého zajetí několik východisek, vybrala si to, které jí přišlo nejvýhodnější. Jak ale naznačuje scénografie velkého sálu, z klece se doopravdy nedostala. Již v předsálí můžeme jako diváci sledovat Ivana Luptáka nainstalovaného v čtyřmetrové kleci s prázdným kožichem opice vedle něj. Po chvíli z klece vyleze a dovnitř pozve jednu "nenáhodnou" divačku, která představuje dalšího čekatele na experiment. Ve vedlejším sále je pak jeviště i hlediště ohraničeno svítícími LED tyčemi, divák se v podstatě sám stává uvězněným. Zuzana Stivínová se s pomocí holící pěny a žiletky zbavuje svého kožichu v dlouhé pohybové performance. Již tento první obraz se velmi výmluvně dotýká urputné snahy po změně vlastní přirozenosti a identity. Lupták zde spolu s diváky sedí a proměnu pozoruje bez komentáře, kromě úvodního slova, kterým jen popíše, co opice dělá. Stejně tak v dalších obrazech je jeho role sporná - snaží se tvora vycvičit, nebo ho jen pobízí? V mnoha chvílích sdílí obě postavy společnou radost. Například když ze sebe opice dostane skutečnou řeč a souvislé věty. Nabízí se vysvětlení, že Lupták může být vnitřním vědomím tvora, které je mnohem vyspělejší a pokročilejší, než se navenek projevuje. Vnitřní hlas sice zobrazuje namluvený voice-over, který retrospektivně popisuje hlasem Stivínové, co opice ve výcviku zažívala. Z jejích slov je však patrné odhodlání a ochota dřít, dokud neuspěje, takže postava Ivana Luptáka může být stejně dobře její vnitřní trenér, člověk, kterým ona sama chce být. Vědomí jazyka, volby a svobody měla opice již při zajetí, teď se jen snaží dobrat kultivaci a vzdělání.

Co inscenace vypovídá o nás? Že máme všichni stejnou startovní čáru, pokud jde o vnitřní život, vnitřní jazyk a základní pudy. Jak s tím dokážeme naložit však nezáleží jen na nás, ale na situacích, do kterých se v životě dostáváme, a jakým způsobem je necháme nás definovat. Schmittová z krátké povídky, jejíž části zní ve voice-overech, učinila pohybovou instalaci o hledání vlastní identity, kde i vyřčené repliky patří do náročných fyzických úkonů Stivínové. Zároveň také, ač možná nevědomě, poukázala i na dnešní politickou situaci společnosti. Zaprodat se a nechat se vychovat systémem je lepší východisko, než dostat se z klece a utopit se v moři.

Alexandra Ratajová


ZPRÁVA PRO AKADEMII

Franz Kafka

Studio Hrdinů

psáno z 1. reprízy


Režie: Katharina Schmitt

Dramaturgie: Jakub Režný 

Scéna: Pavel Svoboda

Kostýmy: Patricia Talacko

Hudba: Nick Gill