JÁ VE VŠECH OSOBÁCH

12.04.2021

#ČINOHRA #MARTIN: Online premiéra autorské inscenace SELF v brněnském Buranteatr je přiznaně inspirovaná dílem britské dramatičky Sarah Kaneové. Text přebírá její poetiku, je zde mnoho postav pro málo herců, situace na sebe nenavazují, děj plyne zmateně. Někdy máte pocit, že jednotlivé střepy celku k sobě patří, jindy zase, že vůbec ne. Nosným tématem je sobectví a deformace člověka pod tíhou okolního světa.

Jako u Sarah Kaneové, i tady má slovo absolutní význam, divák se na něj musí maximálně soustředit. Režisérka Alexandra Bolfová s dramaturgem Martinem Hodoněm proto zvolili civilní herectví a pozitivně redukovanou scénu i mizanscénu. Představení se podaří odehrát na nepříliš velké ploché u-rampě se dvěma invalidními vozíky, lednicí a křeslem. Všechno je staré, ošoupané, laciné. Hudba, světlo spolu s rekvizitami a malou hrací plochou dotváří už ze slov patrný dojem stísněnosti, nepříjemnosti, obnaženosti. Hrdinové hry, a díky kameře pro online přenos i diváci, se nemají kam schovat a musí všemu čelit naplno.

Postavy se jmenují stejně jako herci. Daniel Rampáček, hlavní hrdina, je asi třicetiletý muž upoutaný na invalidní vozík. Už svým zjevem akcentuje téma deformace člověka vnějšími vlivy. Nicméně, jak se děj rozbíhá, vidíme, že problémy mají spíše lidé okolo něj, především jeho otec, matka a partnerka. Danovi se totiž ještě pořád daří uchovat si jasnou mysl a střízlivý pohled na život. Ostatní, Dana Jaceková a Mark Kristián Hochman v mnoha postavách, jsou vykresleni jako lidé s nepřekonatelnými komplexy. Inscenačnímu týmu i samotným hercům se daří s každou novou situací stupňovat dojem, že takoví lidé jsou nebezpeční sobě i svému okolí. Matka postiženého, která své dítě schovává před světem a sama hystericky touží stát se atraktivním mužem, otec, který chce za každou cenu vypadnout z bytu, vyčpělá láska, nezní to jako šťastný domov. Všichni jsou v tenzi, zalknutí sobectvím a vystresovaní sny o životě, který nikdy žít nebudou. Uvízli v bažině - čím víc se vztekají a dupou, tím hlouběji se do své mizérie propadají.

Svým zpracováním stojí inscenace rozkročená mezi filmem a divadlem. Rozhodně nejde o klasický záznam divadelního představení. Střih a kamera pointují situace, proměňují je a spolupodílí se na vyprávění příběhu. Například v prologu si zblízka prohlédneme Danovu tvář a teprve až víme, co si o něm myslíme, nás překvapí jeho invalidní vozík. Zkrátka je zřejmé, že se už dopředu počítalo s tím, že SELF bude divákovi představeno pouze na počítačové obrazovce.

Celek nevybočuje ze zvoleného žánru in-yer-face dramatiky. Brněnští správně útočí na váš stud, znechucují vás a v nejlepším slova smyslu napínají vaši trpělivost až k prasknutí. A téma sobectví dokonce přesahuje dílo samotné - po skončení přenosu jsem pochopil, že ze všech sobců hry jsem já ten největší. SELF. Upřímně jsem se totiž radoval, že nic z viděného nemusím dál řešit a můžu z toho podivně sevřeného a stísněného světa lehce uniknout.

Martin Tilšar.


Foto: Áša Sárová