JAK NA JEZUITY?

23.08.2020

O jezuitech jsem nikdy moc nevěděla. Z gymnázia ve mně tento pojem zůstal zafixován jako katolický řád, který se zasloužil o zlepšení vzdělání v Čechách, ale také pálil knihy, a jeho členové se mi jevili jako podivní fanatici. Rozpor jejich působení ve školství s ničením literatury pro mě vždy rezonoval, ale mě nikdy nefascinoval natolik, abych se této problematice více věnovala.

Zhruba před rokem mi můj kamarád doporučil knihu Tyll od Daniela Kehlmanna. Autor této knihy zasazuje středověkou postavičku Tylla Ulenspiegela do období třicetileté války, během které se jezuitský řád v českých zemích značně vyvíjel a budoval většinu svých kolejí. V knize sledujeme Tylla nejen jako osobu, ale především vidíme jeho vyrůstání u otce mlynáře, který se zabýval studiem knih, i když jim často nerozuměl. Snažil se rozluštit krásné obrázky a jejich významy. Do jejich vesnice jednou zavítají dva muži, kteří se ochotně nabídnou mlynáře dovzdělat, pokud jim své knihy ukáže. Následně však mlynáře za vlastnictví těchto knih popraví a donutí ho se přiznat, že provozuje magii. Tito dva muži jsou podle Kehlmanna jezuité, jeden z nich dokonce jeden z nejvýznamnějších německých jezuitů - Athanasius Kircher. Tyll se s těmito dvěma muži setká o mnoho let později coby šašek a legenda. Použijí proti němu magii, kterou se učil jeho otec, jen ji nazývají vědou. Z této magicko-realistické beletrie pro mě jezuité vycházejí jako řád velmi zručný ve využití příležitostí a překrucování pravdy podle jim zrovna vhodného kodexu. Trochu jako princip dnešního populismu u mnoha členů vlády.

Těšila jsem se na včerejší přednášku a doufala, že mi můj laický dojem historik Jiří M. Havlík alespoň částečně vyvrátí a poukáže na více úhlů pohledu, jakými na tento řád nahlížet. Bohužel musím přiznat, že se tak zcela nestalo. Některé nedoslovené problematiky jezuitů ve mně během faktického vyprávění pana Havlíka silně rezonovaly. Samozřejmě neznamená, že protestanští nebo nevěřící synové se stali jezuity, pokud chodili na jejich školy. Řád to po nich ani nevyžaduje. Pokud ale nabízíte něco zadarmo, lidé berou a vy si je tím kupujete. Zároveň s nimi můžete lépe manipulovat. Dáte jim spoustu knih ke čtení, ale ne všechny a ne dost, aby se vyvinulo kritické myšlení. Jak mohli jezuité všechny tyto školy a koleje založit a během šestnácti let od svého vzniku se tak rychle rozšířit? Tak silná byla podpora církve a její snaha přivést na "správnou" víru co největší část obyvatelstva? A obzvlášť během třicetileté války a rekatolizace - nemůžu se ubránit myšlence, že jde o velmi vychytralé využívání situací a nevzdělaných pro určitou formu zfanatizování a převrácení přesvědčení lidí na základě určité ideologie spíše než víry.

To vše zde píši ze stále silně nevzdělané pozice, jen se mi problematika jezuitského řádu a jejich fungování propojila s příběhem Tylla ve třicetileté válce a mé uvažování automaticky kriticky zpochybňovalo každou pozitivní činnost Tovaryšstva Ježíšova. Což bezpochyby souvisí i s mým náhledem na katolickou víru. Kdybych zde měla čas a prostor udělat si pečlivou rešerši, ráda bych se do těchto rozporů ponořila více, aby nebyla má slova založena jen na dojmech, myšlenkách a fascinaci jednou německou beletrií. Ráda bych ale ještě zmínila jeden fakt, který mě dnes zaujal, obzvlášť v kontextu včerejší přednášky Terezie Dubinové o židovské kultuře.

Židé věří, že máme boží dílo činit my na zemi. Že můžeme konat dobro, vzdělávat se, snažit se najít Boha a víru v sobě a na základě toho jednat. Opečovávat svou rodinu i sebe a tím dopomáhat k lepšímu světu. Jezuité šířili víru mezi lidi více, než aby ji budovali v sobě. Raději se vydávali na misie, než aby vyučovali, než aby se modlili, než aby se trestali za své hříchy. Měli poslání víru šířit, ne ji hledat.

Nebudu už psát, kam od těchto dvou faktů míří má myšlenková mapa a nechám to na myšlenkách každého z vás. A až budu mít čas, zase se o něco moudřejší vrátím k Tyllovi do magického románu.

Alexandra Ratajová


FOTO: Michal Stránský