JEZÍRKO

19.04.2021

#POVÍDKA #ALICE Letní slunce pálí za krkem. Vypaluje pihy na mé bělostné pleti a mně je jedno, že se spálím a bude to svědit. Hladina jezera se pohupuje v rytmu swingu okolních stromů. Jemný vlnky místy narušují kolečka od ryb, co dávají vědět, že někde v hlubinách existují. Eva má nádherné růžové bikiny, zatímco já vedle ní ležím ve vybledlých tyrkysových jednodílných plavkách. Jelínkovi se šli schovat do chaty a my dvě ležíme jako hadi na kamenech a hřejeme se. Ani jednu z nás už to nebaví, ale nemáme nic jiného na práci. A tak se válíme ve vařící nicotě.

Nechápu, proč vůbec slunce je a proč nakládá mému nebohému krku tolik rakoviny. Také mi nejde na mysl, proč má Eva tak krásné bikiny a já musím mít tyrkysovou velrybu, co jsem po ní před pár lety zdědila. Asi proto, že Evě je šestnáct a musí se líbit, zatímco já jsem o dva roky mladší a na líbání mám ještě čas. Sestra utíká před parnem do chaty. Asi jde za mladým Jelínkem řešit základní životní otázky. Sama. Dál se hadím na kamenné minipláži a postupně polykám sliny nahořklé zázvorovou limonádou. Paní Jelínková ji považuje za pravou chuť léta, kdežto já bych radši jahody.

Jediným možným útěkem před sluncem je ponor do pohupující se hladiny. Voda je nečekaně studená a s každým krokem cítím nepříjemně šimravé vtíravo v podbřišku. Hlavně ať se o mně neotře žádný kapr slizoun. Hrdinně sestupuji do hlubin jezera směrem k jedinému pevnému bodu - dřevěnému polorozpadlému kolu. Vypadá jako mlýnské, ale mlýnské není, protože mlýny na jezeře jsou hovadina a navíc mlýny už přeci neexistují. Prsty dolních končetin se noří do příjemného bahníčka na dně jezera a mně se vůbec nechce plavat, protože plavat neumím, a také proto, že kobereček pod nohama hladí ztvrdlé paty. Jsem ale přece tyrkysová hrdinka a postupuji dál. Brodím se až ke kolu a z posledních sil unaveného neplavce na něj naskakuji. Položím si nohu mezi dřevěné šprušle. Zásek. Nestihnu se ani pořádně nadýchnout a ostrůvek záchrany se pod tíhou tyrkysové masy potápí do bahna, kde ještě před chvílí brouzdala má chodidla. Společně s dřevěným kolosem ke dnu klesám i já, zaseknutá.

Nemůžeš se hnout. V hlavě hučí panické potemnění a ty marně vzpínáš ruce k zavřené hladině nad sebou. Kulatá smrtka se překlápí na velrybí tělo. Lapáš po dechu jako vánoční kapr těsně před tím, než ho máma praští dřevěnou paličkou na klepání řízků. Ty pak vždycky praskáš kapří dvoudílnou dušičku a máma otevírá okno, aby duše mohla ven do chladné noci dělat společnici hvězdám. Šupiny z toho kapra pak máte pod talířem a věříte, že budete bohatí, když si je strčíte do peněženky. Občas místo drobných v obchodě vytáhneš šupinu a vzpomeneš si na Vánoce. Hrozně nechceš umřít. Už nemůžeš. Ruce a nohy brní, ztrácíš sílu. Zasraný kolo, co není mlýnský. Vzdáváš se. Ne, nevzdáváš. Mrskáš se ve vodě, ale dřevo nepovoluje. Minulý rok ses vzdala při závodech na dlouhou trať. Bylas první a padesát metrů před koncem ses zastavila a nechala se prohrát. Jen tak, protože jsi nesnesla představu prohry. Marně otevíráš ústa a znovu se nadechuješ zčeřené vody s blátem. Prosím, neumírej, vždyť nechceš ještě umřít. Vyrosteš přece z tyrkysových velrybích plavek a začneš nosit krásné červené bikiny - hezčí než má Eva. V těch bikinách tě osloví Jelínkovic kluk. Budeš s ním taky řešit důležitý životní otázky, mít hromadu blonďatých dětí a obrovskou svatbu. Všichni se na vás budou smát a ty budeš rodit. Žít. Ve vlasech ti bude hučet vítr, až půjdeš po kopcích. Chlupatý krávy zabučí na pozdrav a ty se jich budeš trochu bát. Nohy tě budou bolet po dlouhé výpravě, svalíš se do trávy a necháš vítr růst z tvých vlasů. Další nelogický pokus o nádech. Voda z plic zavaluje i mozek. Temnota.

Ležím, asi na trávě. Štípe to do zad. Kuckám a dávím se, stále nemohu popadnout dech. Sípám a lapám, chraptím a spílám. Zvracím, padám. Kdosi mě přidržuje ve stabilizované poloze tak, jak jsme se to učili na záchranném kurzu ve škole. Pokládá mě mimo hromadu vyzvráceného bahna. Stále sípám, ale teď už klidněji. Noha, předtím zaseklá v kole, co není mlýnský, bolí jako čert. Mžourám proti slunci na temnou postavu nade mnou a pláču. Někdo si lehá vedle mě a objímá mě. Pevně sevřu ruku obtočenou kolem mýho pasu a mačkám. Rozdrtím ty prsty štěstím a únavou. Ležíme na trávě věčnost. Slunce vysouší mé zmáčené tělo, jen vlasy zůstávají mokré a celé od zvratek. Ale na tom nezáleží.

"Janino, ty ses asi zbláznila."

Obě hystericky pláčeme a v tranzu se objímáme, zatímco usychají i mé zmáčené vlasy. Ségra ve svých přenádherných bikinách a já, tyrkysová velryba. Nechci, aby to skončilo. Paní Jelínková k nám s úsměvem míří přes celou zahradu se stříbrným podnosem v rukách, nadšená, jak krásně jsme se vykoupaly. Snad nenese další zázvorádu, to bych už asi opravdu nezvládla.

Alice Škrrr