KDE JE REALITA?

06.12.2019

#TIŠTĚNÉČÍSLO Ve čtvrtek 24. října se v Praze a Olomouci uskutečnila inscenace Opravdoví. To samé představení, ze kterého každý viděl svoji část. Anebo šlo o dva odlišné celky? To už záleží na interpretaci. Každopádně se jednalo o unikátní projekt skupiny MovementTouch v režii Jany Bitterové, který pomocí videokamer a dalších technických vychytávek, propojil na plátně tanečníky Helenu Šťávovou Ratajovou a Romana Zotov-Mikshina nacházející se přes 200 kilometrů daleko od sebe v divadle Ponec a v divadelním sále K3. 

Helenu, se kterou jsem fyzicky sdílela prostor K3 v Olomouci, snímala kamera svrchu. Tanečnice se pohybovala v prostoru a přitom reagovala na obraz promítaný na plátně za ní například tím, že se schovala za lampu, která ji paradoxně chránila před okem kamery. Naskytly se mi tak dva různé obrazy, dvě reality a dva příběhy. Jeden se nacházel ve fyzickém prostoru přede mnou a druhý na plátně za ním. 

Projekce na plátně se postupně začala prolínat se záběry z Ponce a vedle Heleny se objevil Roman. Oba tanečníci se tak ocitli u sebe, přestože byli ve skutečnosti každý úplně jinde. Přepínala jsem z jednoho obrazu na druhý a fascinovalo mě, jak odlišně se v každém z nich cítím. Díky výrazné percepční multistabilitě díla se tak moje pozornost, spíš než k obsahu, soustředila ke způsobu jeho vnímání. V realitě na plátně reagovala Helena na Romana, který s ní sdílel dvojrozměrný prostor, a na diváky, kteří s ní komunikovali skrze kameru. I my jsme byli součástí toho virtuálního světa a vytvářeli jsme si vztahy a zážitky s lidmi "na druhé straně", kteří s námi nebyli fyzicky přítomní v prostoru. Roman chvílemi performoval jen pro nás a jeho zvětšený obličej se nám předváděl skrze plátno. V tutéž chvíli jsem přepnula pozornost do fyzické reality, kde "naše" Helena tančila pro kameru. Byla na jevišti úplně opuštěná a připadalo mi hrozně smutné, jak poskakuje a šklebí se do kamery, jak komunikuje s někým a něčím vzdáleným a nesoustředí se na nás, kteří ní sdílíme jednu místnost. Proč se od nás odvrací? Cítila jsem zvláštní lítost, jako bychom jí nestačili. Proč se radši obrací k někomu cizímu? Proč uniká z prostoru, ve kterém se nachází? 

Moje myšlenky ještě dovršila následná debata, která byla oboustranně snímána a vysílána na druhém konci. Nevěděla jsem, jestli se soustředit na lidi, kteří seděli vedle mě nebo na diváky a účinkující v Ponci. Odcházela jsem zmatená. Co je tedy realita? Co je opravdové? Jaký způsob komunikace chci přijmout a co už je příliš virtuální? Produkční v Olomouci Eva Dryjová po představení řekla, že "člověk se mnohem rychlejc naštve přes techniku. Bez fyzického kontaktu." Synchronizace představení byla velmi náročná a často to byla chyba techniky, ne štábu, člověk ale techniku staví na piedestal a radši obviňuje lidi. A bez fyzické přítomnosti obou na jednom místě je komunikace obtížnější, protože na sebe navzájem "nedosáhnou." Je tedy na nás, co jsme ještě ochotní přijmout, co nám dělá dobře a usnadňuje život a co už je příliš a v důsledku nás vytrhuje z opravdového lidského kontaktu a sdílení.  

Nikola Šroubková


OPRAVDOVÍ

MovementTouch (Bitterová & Biscoe) 

premiéra 26. září 2018 v UFFO Trutnov a Moving Station Plzeň 


Režie: MovementTouch (Bitterová & Biscoe)

Choreografie: Jana Bitterová ve spolupráci s performery

Scénografie, technologie a light design: Studio Biscoe

Účinkují: Helena Šťávová Ratajová, Roman Zotov-Mikshin

Hudba: George De

Kostýmy: Jana Bitterová


FOTO: Michal Hančovský

https://www.divadloponec.cz