KONSTANTNÍ MEMESIS

20.04.2020

#MACHO8 Při každém probuzení otevírám internet. Zavalí mě memes na téma tohoto roku. Je to jako scéna z grotesky, ve které nebožáka od hlavy až k patě zasypou jeho vlastní tajné zásoby toaletního papíru na horší časy. Satirické memes člověka rozesmějí i rozesmutní zároveň, protože mu dají pocítit, v jak satirické situaci se sám nachází. Ze všech memů, co každý den zpestřují konec světa, jsem si jeden nadepsal nad zrcadlo. Baví se na něm dvojice číslic. 2019: "I've Been The Worst Year Of All Time!" 2020: "Hold My Beer."

Dvacátá léta. Ale ne TA dvacátá, protože ta patří ke století dvacátému. My prožíváme léta "dvacátý". Dvacátý léta jednadvacátýho století. Už od ledna je to solidní jízda. Všechno začalo, když dvě osoby v německém Krefeldu neuvážlivě vypustily při silvestrovských radovánkách zakázané lampiony a následný požár zoo usmrtil na třicet lidoopů. To je skoro apokalyptické znamení, ke kterému se připojila teatrální poprava vysokého iránského důstojníka dronem nebo sestřelení ukrajinského civilního letadla. Tyhle a podobné pikošky pak málem zadělaly na třetí světovou. Teď to zní banálně. Máme totiž úplně jiné starosti. Město Wu-chan (někteří již tuší, že padne zakázané slovo) sice nějaké problémy detekovalo už v listopadu, ale nic, čeho bychom se mohli bát. Uplynul necelý půlrok a koronavirus ochromil drtivou většinu veřejného života. Pokud je to málo, je možné si zpětně vyvolat třeba paritní epidemii (nebo spíš virózu) - českou vnitropolitickou situaci plnou netransparentních bizarností, absurdit na pokračování a dalších úletů spojených s naší "ochranou" před virem. Stačí. Člověk by řekl, že v současnosti, která je na témata tak bohatá, až ho místy dusí, se nemůže stát, že by žádné téma neměl. Je pro mě složité najít ideální formu a obsah, s nimiž bych dokázal postihnout ohromné množství procesů a změn, jakými opatření proti šíření pandemie koronaviru zasáhla náš sektor. I když vezmu jenom jednu část problému a zbytek potlačím, nebo naopak popíšu zbytek a jeden segment vynechám, nikdy to nebude stačit. Začal bych obecným tvrzením, které jsme pocítili všichni: divadlo to schytalo slušně. Divadlo jako práce, divadlo jako zábava, divadlo jako festivalový mejdan, divadlo jako všechno možné, co se vám k němu pojí. Otázka je, zda to schytalo "divadlo jako poslání". 


Patetické?

Samozřejmě.

Ale hlavně neřešitelné.


Z toho, jaký k problematice zvolit přístup, jakou nastavit metodologii, se motá hlava tak, že člověk raději než po metodologii sáhne po metadonu. Mísí se ve mně tolik až euforického nadšení i protichůdných pochybností. Od 13. března (pokud si správně vzpomínám), tedy od prvního tiskového briefingu ministra kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD) po setkání se zástupci nezávislé sféry, sleduji bedlivě příběh pomocného balíčku ministerstva kultury. K tomu bych dodal, že situace se týká i řady jiných kulturních odvětví, a upřímně mě těší, že v tomto existuje jistá solidární shoda a většina problém chápe jako potíž celku, ne pouze vlastní. V tomto ohledu mi pod nos největší kuličky štěstí cvrnkla kampaň Národního divadla #kulturajenarod, projekt Českého rozhlasu Ať žije divadlo! Ať žijí knížky!, narozeninová sbírka režisérky Kamily Polívkové na pomoc italskému Červenému kříži nebo vědecká iniciativa ČVUT Nebojsa, díky které je bytí v karanténě o něco snesitelnější. Koneckonců ani Mall.TV a jejich charitativní operace není marná, stejně jako konceptuální projekt GoOut nazvaný NIC 2020. Určitě existuje spousta dalších, jenom jsem si jich v tom množství nestačil všimnout. A kdo si sám neví s některými odnožemi celé diskuze rady, třeba jako já s postojem ředitelů soukromých divadel, doporučuji text Marie Reslové, v němž autorka dění věcně komentuje a racionalizuje. Koronavirus také odhalil jeden nadmíru neočekávaný úkaz - a to, kolik se v tak relativně malém národu najde lidí se zájmem o teatrologickou, potažmo divadelní literaturu. Skupina na Facebooku Spojené knihovny teatrologické čítá (v momentě, kdy vzniká tento text) 730 členů, což je s aktuálními daty počtu obyvatel ČR 0,007% populace, ale určitě nějací ještě přibudou. What a Time to Be Alive.

Střízlivější text (a k věci) je třeba od Veroniky Svobodové, který naleznete na webu PASQUILu. Já měl jenom grafomanickou potřebu něco napsat, zkusit si zase jednou vydláždit monumentální slovní ornament. Je totiž teprve duben. Rok 2020 od tohoto momentu (tj. 19. dubna) potrvá ještě 256 dní a mezitím si můžeme užívat rozsáhlé požáry na Ukrajině v blízkosti Černobylu, nevkusné výhružky starostovi Prahy 6, polské nápady zpřísnit potratovou politiku a kriminalizovat sexuální výchovu, maďarské pokusy inovovat demokracii atd. Určitě nás něčím příjemným překvapí i domácí dění. Vsázím na protiunijní populisty nebo jinou parádu z podobných řad. Zatím to více méně funguje, každý následující den v absurditě vždycky troufnul ty uplynulé. Tak například v Brně tomu korunu nasadilo divadelníkům známé uskupení nacionalistů a recidivistů Slušní lidé, kteří se pokusili o vtip (všichni si je pamatujeme z Husy na provázku, kde se jim podařilo pozdržet průběh Frljićova Našeho násilí, vašeho násilí na brněnském Divadelním světě 2018, vyústění celé kauzy by vydalo na samostatný text). Po svém zareagovali na výzvu komunistického poslance Zdeňka Vondráčka, aby se studenti vysokých škol posílali na pole. No. Plaketu u vstupu do Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity vyzdobili nálepkou "Naše škola se pyšní průměrným studentským IQ: 63, 15 %.". No. Příště bych doporučil poladit znalost rozdílu mezi procenty a body. Myslím, že celou situaci na březích okrajových proudů přesně pojmenoval herec a šprýmař Jiří Maryško na svém Facebooku postem: "Před epidemií byly sociální sítě plný domobranců, co chtěli v maskáčích a airsoftovkou chránit vlast a rodinu. A když přišlo do tuhýho, v pomoci okolí jsou aktivní hlavně kavárníci. Tady je vidět ten rozdíl mezi skutečným vlastenectvím a vlastenčením..." Na závěr bych za sebe dodal, že dravé stahování divadelních záznamů a plnění doposud ukrytých externích harddisků také není cesta. Až na všechny dopadne drtivé sucho, jehož vyhlídky jsou již nyní (v půlce dubna) dost divoké, z těchhle zásob (divadelních záznamů) se určitě nenapijete ani nenajíte. 

Že se málo myslí na divadelní kritiky, mi připomněli, v tradičně klukovském intru ke streamu inscenace Společenstvo vlastníků, členové VOSTO5. "Být zlej a dobře vypadat..." (citace z básně Karla Škrabala Hooligans) to kluci umí i bez poněkud nejapných poznámek o DS Puchmajer - skupina v níž mimo jiné působí Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin Švejda -, kterou VOSTO5 použila za další koronavirem zchudlou platformu divadelních kritiků (koneckonců, posuďte sami, cca od 7:30). Takže mám vzkaz: "Já si to užívám! Tak nějak po svém..." Uvidíme se na druhé straně (možná už 8. června, kdy se mají pro divadlo chtivé diváky rozrazit brány našich scén). 

Martin M. Macháček


P.S. Tenhle text měl být úplně o něčem jiném - o strachu z toho, co přinese streamování a jak změní divácké návyky; o strachu z privatizace kulturního prostoru jednou konkrétní skupinou, jak mě nepřekvapila nenávistná reakce českého obyvatelstva poznámkami o "komediantech a příživnících" a o tom, že zažitá válečná terminologie je blbost. S virem se neválčí, válčit můžeme leda mezi sebou. Ale na to bude čas i potom.


FOTO: Adéla Vosičková