KYVADLOVKY

11.05.2021

#POVÍDKA #ALICE Sedíš v prázdným pokoji. Kyvadlovky nad tvojí hlavou se pomalu kývají. Kafe na konferenčním stolku před tebou už je dávno studený. Plnotučný mlíko na něm udělalo škraloup stejně jako před půl hodinou. Až si příště srkneš, všechen ten sliz nasaješ. Natahuješ ruku po hrnku, ale nedosáhneš. Za tu energii ti to nestojí. Zatím.

Kyvadlovky tikají a ty čučíš na konferenční stolek, co není konferenční, protože ho máš ve skutečnosti v obýváku. Takovej ten stolek na příležitosti. Když přijde návštěva, aby si měla na co odložit kafe. Jenže sem už nikdo nechodí. Sedíš na béžový sedačce, co už je dávno celá šedá, a hodiny kývaj. Mrk a pak další mrk. Za každý druhý kýv jedno mrknutí. Hodiny jsou neskutečně nahlas. Takhle hlasitý nikdy nebyly. Rozdíl mezi pokojem zaplněným a pokojem téměř prázdným je zvuk hodin. Alespoň teď to tak vypadá.

Všechen ostatní nábytek už je pryč. Na sběrňáku, nebo prostě u popelnic, kde si ho rozeberou cigoši z ulice. Další kýv a další mrk znamenají čas na škraloup. Znovu natahuješ ruku a tentokrát trochu poposedneš dopředu. Nakloníš se a zdviháš hrnek k ústům. Srk. Chvíli ho poválíš na jazyku a polkneš. Všechen škraloup v žaludku. Jediná netekutá věc, která se tam dnes dostala. Sedíš. V hlavě ti lítaj vzpomínky na tenhle pokoj jako tažný ptáci. Zvuk tříštěnýho skla, když ten stolek rozsekal tvůj desetiletej capart nehlídanou končetinou. Řev jeho mámy, která musela koupit novou skleněnou desku. Další tříštění, když ten stolek rozsekala ségra desetiletýho caparta jinou nehlídanou končetinou. Smích jejich mámy, která nevěřila realitě. Kývy kýv, smějou se hodiny. Uvědomíš si, že se nevědomky kýveš s nima. Jsi kyvadlovky. Nic jinýho než tenhle gauč a hodiny už nezbylo. Všechno je pryč, vyhozený. Lidi taky vyhozený. Veliké stěhování.

Na nohu ti sedla můra. Asi si myslí, že jsi taky gauč. Zešedlej. Hodiny kývou a ty nejsi schopnej nic. Čučíš na můru a ona čučí zpátky na tebe. Snažíš se nedýchat, abys nočního návštěvníka neodehnal, ale dýl než třicet sekund to nevydržíš. Frnk, zmizela zas o dům dál.

Třísk. Hrnek zapomenutej v nehlídaný ruce padá na podlahu. Tak, všechno kafe v prdeli. Utíráš rozcintanou hnědotinu ponožkou. Nezvedneš se, za tu energii ti to nestojí. Kýv a mrk.

Další tažní ptáci ti prolétají mozkem. Pískání devadeástkový televize, na kterou se muselo poklepat na konkrétním místě, aby zmlkla. Zrnění tý samý televize, na který už poklepání nestačilo. Výměna televize za novou, levnou. Tu jsi taky vyhodil.

Sedíš tak hodiny a modlíš se, aby už konečně bylo ráno, Novej den. Chce se ti spát, ale spát nemůžeš. Chtěl bys jenom to ráno, aby ses mohl tvářit, že jsi zrovna vstal a mohl zas začít pracovat. Odvézt ty poslední dva zbytky z vybydlenýho bytu na sběrňák. A pak se tvářit, že život začne nanovo. Bez bytu a bez lidí, cos miloval. Jenže čas jde pořád stejně rychle a ráno je v nedohlednu. Přilétají další tažný ptáci. Další sentimentální obrázky se ti už už dostávají do mozku, když si uvědomíš, že ses přestal kývat. Hodiny se zastavily.

Alice Škrrr