LA LOBA, UPŘÍMNĚ O POHYBOVÉM DIVADLE

18.04.2019

#TANEC Vzala jsem tátu na taneční představení La Loba do divadla Ponec. Táta nemá s divadlem nic společného a ani ho divadlo většinou nijak neoslovuje. Do Ponce šel kvůli mně a po skončení se tvářil dost rozpačitě. Vlastně nejlíp se asi cítil, když při odchodu z divadla někdo ve foyer zkolaboval a on jako doktor zasahoval. Když jsme se o představení později bavili, řekl, že to byl podle něj exaltovaný projev a že neví, co tím chtějí říct, ale je rád, že byl nějaký čas se mnou. Přemýšlela jsem o pohybovém divadle a o tom, jak málo lidem něco říká, a rozhodla jsem se napsat upřímnou výpověď studentky divadelní vědy, která má k pohybovému divadlu blízko, ale která si při psaní recenzí stejně často vypomáhá až příliš abstraktními rovinami, které ani dostatečně nechápe.

Inscenace La Loba se opírá o lidový příběh o ženě, která sbírá kosti a znovu z nich skládá těla, která posléze ožijí. Je to žena, která obnovuje život. Inscenace však nezůstává u samotného příběhu, ale rozvíjí ho dál. Polemizuje nad tím, co se stane, až to vlčí ženu La Lobu přestane bavit. Vzhledem k tomu, že jde o pohybové, ne mluvené divadlo, rozvádí choreografka Lenka Vagnerová příběh vizuálně a zobrazuje vnitřní proces rozpolcené vlčí ženy a její dvě spolu válčící polohy. S konceptem rozpolcenosti je divák seznámen už na začátku inscenace tím, že chvíli stojí La Loba v jednom rohu jeviště a po rychlém zhasnutí se objevuje v druhém. Dvě ženy spolu v průběhu představení válčí a zároveň má každá dost prostoru k projevení sebe sama. Andrea Opavská ztvárňuje jednu část La Loby především pohybem a tancem. Zmítá se na pódiu pokaždé s jinou energií, někdy sama, někdy s rekvizitou jako například velká koňská žíně nebo příznačné kosti. Jana Vébrová ztělesňuje její přísnější stránku, která se vyjadřuje především hlasem. Zpívá písně, které svou melodií i projevem připomínají Indiány a další národy pevně spjaté s přírodou a živly. 

Dohromady tvoří tělo a hlas jeden celek, který jde ale často proti sobě. Je to boj. Vytvářejí rozporuplnou jednotu, ve které je velmi těžké žít, ale která má díky své ambivalenci obrovskou sílu a schopnost korigovat se. Právě pro sílu obou částí vzniká možnost dialogu a hravosti. Tělesnější část si navléká kosti na šňůru a vytváří z nich vlka, kterého vede k té racionálnější a přísnější, aby ji jím provokovala. Ta si z kostí udělala hudební nástroj a ničí záměry první části. Pokud obě strany zůstanou odhodlané, souboj nikdy neustane. 

Vzhledem k tomu, že chci psát tak, aby si to mohl přečíst můj táta, musím se trochu vrátit na zem. Při představení jsem si často uvědomovala, jak moc je tanec abstraktní a jak se musím koncentrovat a analyzovat svoje pocity a pohyby tanečnic, abych si dokázala vytvářet významy a alespoň částečně pochopila, co se mi snaží inscenace sdělit. Konzumace pohybového divadla je vlastně docela náročná disciplína a je potřeba trénovat ji. Napadá mě, že diváci tanečních představení by často potřebovali návod na to, jak k takovému představení přistupovat, aby tam jen neseděli a neříkali si, že jsou hloupí, protože to nechápou. V naší zemi zatím není běžným zvykem chápat divadlo jinak než skrze slovo. Vůči jiným významotvorným a sdělovacím prostředkům se tu diváci vyhrazují, protože na ně nejsou zvyklí a mají pak pocit, že jim nejsou určeny. Pohybová a jiná alternativní divadla se tak uzavírají do vlastního světa, vytvářejí si svá interní pravidla, která ale novému divákovi nedají prostor poznat a zorientovat se v nich. Mám pocit, že je potřeba mezi lidi víc šířit tento jiný přístup k divadlu a způsob vnímání, který se ale nesmí uzavřít do vlastního privilegovaného soukromí. 

Když jsem se s tátou znovu o představení bavila, byl trochu v rozpacích, jestli mu porozuměl a jestli to, co v něm viděl, byl i tvůrčí záměr. Začal mluvit o pomíjivosti a o tom, že vlčí žena je osoba, která si s námi pohrává, má nad námi moc, a pořád se v inscenaci snažil hledat konkrétní významy. Říkal, že tomu ale asi tvůrci nevěří, že by někdo takový existoval, že je to asi nějaká představa Mexičanů, od kterých příběh pochází. Klíčovým bodem zpřístupnění této formy divadla více divákům je přesvědčit je o tom, že tvůrce se nesnaží sdělit konkrétní příběh nebo doslovné významy, ale že je divák svobodný ve volném čtení mezi pohyby (řádky). Když jsem se táty přestala ptát na to, jaké pro něho představení bylo, přestal se zamýšlet nad významy a tím, že něco nepochopil. Zeptala jsem se na estetický zážitek, on změnil výraz a bez zaváhání řekl, že estetický zážitek byl mohutný. 

Nikola Šroubková


LA LOBA

Lenka Vagnerová

Lenka Vagnerová & Company (Městská divadla pražská, dříve PONEC - divadlo pro tanec)

29. 3. 2019


Choreografie a režie: Lenka Vagnerová

Koncept a dramaturgie: Lenka Vagnerová a Zdeněk Jecelín

Hudba a scénografie: Ivan Acher

Kostýmy: Anna Solilová

Světelný desing: Michal Kříž