LIMINAUTS

07.06.2019

english below ↓


Prostor Divadla X10 rozhýbaly dvě performerky z Nového Zélandu Jess Quaidová a Amy Mauvanová ve vůbec prvním představení letošního PQ Studio: Festivalu.

Děj je rozdělen do dvou celků; v každém se představí sólo jedna performerka. V první části sledujeme postavu mladé dívky (Jess Quaidová), která je postupně více a více zahlcována množstvím různých sledovaných videí, telefonátů, musí konat stále více a více činností, které na ni vyskakují z obrazovky počítače. Na několik bílých kvádrů se promítají různá krátká videa, klipy a obecně vše, co lidé sledují na internetu. Její pohyb je často abstraktní, plný trhanosti, zmechanizovaných úkonů a chvílemi připomíná robota u výrobní linky. Hudební podkres nepříjemně evokuje neodbytnou otravnost vyzvánějícího telefonu, který se musí zvednout. Nejvíc mě překvapilo, že i když nebylo lze sledovat všechna videa a performerku zároveň, měl jsem přesto pocit, že bych klidně stíhal vyřídit ještě tři čtyři konverzace a poslech jiné hudby. Jsme tedy opravdu už tak uvyklí nesmyslné rychlosti virtuálního světa?

V druhé části sledujeme jakýsi video-rozhovor, kdy první performerka sice odchází, ale je promítána ze záznamu na bílé boxy, nyní již sestavené do velkého obdélníku a tančí v místnosti s gaučem. Její pohyby částečně kopíruje a částečně modifikuje druhá z performerek (Amy Mauvan). Pohyb je měkčí, poddajnější a skutečně to vypadá, jako když si spolu dvě dívky těly povídají. I když světlem vymezený prostor je veliký, performerka zůstává pořád okolo jednoho místa. Jako by věděla, že pouze tam ji sejme kamera jejího počítače a byla tak vězněm v prázdném prostoru. Výraznou spojkou obou dívek je kromě pohybu i bílý hrnek na kávu, protože bez kofeinu byste tenhle dnešní svět jen těžko zvládli.

Celá performance působivým způsobem poukázala na moderní vězení z jedniček a nul, ve kterém jsme zřejmě už všichni lapeni.



The space of Divadlo X10 theater was set in motion by two performers from New Zealand Jess Quaid and Amy Mauvan in the very first performance of this year's PQ Studio : Festival

The plot is divided into two parts, each performer making a solo introduction in either.In the first portion we watch a young woman (Jess Quaid) as she is gradually overwhelmed by a number of short videos being viewed, phone calls, and more and more tasks which pop up on a computer screen. Various videos, clips and other content viewed by people on the internet are being projected on several white cubes. Her movements are often abstract, filled with choppiness and mechanical motions and at times resemble a robot at an assembly line. The accompanying music uncomfortably evokes the insistent annoyance of a ringing phone that must be answered. What surprised me the most was that while it was impossible to watch the performer and the videos at the same time, I still felt like I could easily tend to three or four conversations and listen to other music. Are we truly that used to the absurd speed of the virtual world?

In the second part we watch a video-dialogue of some kind, where the first performer leaves, but a recording of her dancing in a room with a couch is projected on the white boxes, now arranged in a large rectangle. Her movements are in part copied, in part modified by the second performer (Amy Mauvan). The movement is softer, more supple and it truly looks as though the girls are speaking to each other with their bodies. Despite the space outlined by light being fairly large, the performer stays around one spot, as if she knew that it is only there that her computer's webcam can record her, becoming a prisoner in an empty space. Another connection between the girls besides the movement is a white coffee cup, because we could hardly cope with this modern world of ours without caffeine.

The whole performance impressively pointed out modern prison of ones and zeros, which we all seem to be trapped in already. 

Martin Tilšar.


PŘEKLAD: František Nový