NA CENTRÁLNÍM PŘÍJMU

21.04.2021

#COVIDOVÉZÁPISKY #MARTIN: Sedím v prostorné hale, bledé dlaždice, sedačky z nerezu a všude samé dveře. Tělo, které všude nosím s sebou, je prosáklé adrenalinem. Do nervózního ticha se ozývá pokašlávání přítomných a vyzvánění nově zobrazovaných čísel. Každou chvíli se někdo zvedne a nenávratně zmizí v přiřazených dveřích. Úplně ho spolknou.

Už mám za sebou úvodní formality. Vyplnil jsem podrobný dotazník o své osobě a zodpověděl všechny všetečné otázky typu: kdy jsem se narodil, proč jsem se narodil, výšku v kohoutku, pohlaví, rozteč očí a podobně. Počítač všechno přechroustal, zamyslel se a vyplivl na mě číslo: 248. No dobře, neberu to osobně. Přátelé mi tak občas taky říkají

Ale protože bylo vyzváno teprve číslo 43, čekám, čekám, čekám. A to je nebezpečné, protože to s sebou nese čas k přemýšlení. Zdravý člověk si asi nikdy nepřipouští, že by se tu mohl ocitnout. Já jsem také doufal, že mě tu nikdo nikdy neuvidí. Proč taky? Vždyť se mnou nic v nepořádku není! Co tam se mnou budou dělat? A co se mnou bude? Nedalo by se přece jen ještě utéct? A proč tu taky nevisí nápis: "příjem těl"? Vždyť je to pravda! Odpovědí na všechno je vytrvalé pípání nově zobrazovaných čísel. Všechny ty nebožáky redukované na přirozená čísla asi taky dostihl jejich osud, jinak by tu se mnou takhle neseděli. Každý z nás má jistě lepší věci na práci! Nebo ne? Vítejte se mnou na Úřadu práce.

Jo, taky je tu dost mladých děvčat. A všechny zjevně trpí stejnou diagnózou jako já: nemožností nalezení zaměstnání, "Dg. NNZ". Jako básníka mě mrzí, že má každá zahalenou podstatnou část obličeje. Ale možná je to dobře. Ochrana osobních údajů v extrémní praxi. Ovšem výjev, kdy si každý nově příchozí už u vchodu mne ruce radostí, mě moc baví! Dělají to z donucení - místní dávkovač desinfekce je totiž až příliš štědrý.

Každé zazvonění nového čísla mi pod žebra píchne další záchvěv nervozity. Už? Už? Už tu takhle sedím přes hodinu a zdejší mašinérie odbavila přes sto padesát lidí/čísel. Ještě nikdo se z těch záhadných polykacích dveří nevrátil. Je to dobré, nebo špatné znamení?

Kdokoliv může v životě udělat chybu, utěšuju se, když už přede mnou zbývá jen pět čísel. Pět mladých holek. Před sto lety mohla být každá písařkou, telefonistkou, telegrafistkou, stenotypistkou či sekretářkou. Ale dneska? Nikde nic. A já jsem ve svém vlastním světě bytí na Úřadu práce vždycky vnímal jako jakési dno. Prohru. Veřejné přiznání vlastní neschopnosti. Ale když jsi na dně, můžeš se jen odrazit a plavat zase nahoru! Říkají "ti druzí", ke kterým já nepatřím. Optimisté. Zřejmě nikdy neslyšeli o utonutí, které se často děje právě u dna.

Dveře, do kterých mám vejít, se cvaknutím otevřou. Zjevení! Postarší chlapík v nich na odchodu vcelku mile říká: "Tak dobře, děkuju vám moc, mějte se hezky, na shledanou." Nu, snad nakonec nebude tak zle! Konečně se někdo taky vrátil zpátky. A pak se to stane. Jen co za sebou zavře dveře, vybuchne v jeho hrdle ohňostroj vulgarit, rozprskne se v gejzíru urážek a dodoutná v obláčku nadávek. Jeho ruce zmačkají papíry, které mu vevnitř dali, a jeho nohy i celý on naštvaně odchází.

Na displeji se rozsvítí moje číslo. 248. Je čas jít.

Jaké bylo moje překvapení z toho, co jsem uvnitř nalezl! Podobnost s nemocnicí totiž zdaleka nekončí. I tady mi okamžitě nabídnou židli k sezení a všude samí odborníci. Každý se hned účastně zajímá, co mi vlastně je, kdo jsem a jak se mi daří. A já na svém osobnostním dně k vlastnímu překvapení nebrečím. Zcela vážně prohlásím, že jsem 248, načež obstojně proměňuji konverzační obraty. Po příjemném rozhovoru jsou mé papíry pečlivě založeny do šanonu a - a - to je vše. Tady naštěstí podobnost s lékaři končí. Na rozdíl od traumatologické vyšetřovny tu nemusím bolestí místo ruky mačkat a trhat smotaný obvaz a dusit se trhanými vzlyky.

Tak zase za měsíc! Na kontrolu...