NĚKDY PŘED JAREM BÝVÁ ZIMA

13.04.2021

#POVÍDKA #ALEXANDRA Šla jsem po ulici, když poprvý začalo sněžit. Teď už sněží často, už na tom neni nic divnýho. Šla jsem do práce, byla ještě tma - kolem sedmý ráno - a najednou se to vyřinulo z oblohy. Tisíce a tisíce sněhu. Neobratnýho sněhu, kterej se nedá moc popisovat, protože působí vždycky jako kýč. Ale nesněžilo na Vánoce a tohle se začalo dít až v lednu, takže to možná zas až takovej kýč neni.

No ale ten první den. První den nesněžilo romanticky. Nesedala vám na kabát vločka po vločce. Nerozpouštěly se pomalu, zatímco vám padaly do vlasů. Vločky měly naprostou extázi, že se konečně po několika letech dostaly ven z oblohy a hystericky zasypávaly každej kousek betonu velkoměsta. Lehaly si na střechy, dělaly korunky pražským sochám a mačkaly se na auta, aby bylo jedno jako druhé, přikryté peřinkou, připravené k zimnímu spánku.

Klouzala jsem po cestě na tenkých podrážkách nevhodných bot a nebyl čas sníh obdivovat. Nebyl žádný čas, jen rychlá chůze, která mě co nejrychleji dostane do tepla kavárny, kde mi nebude citlivou kůži přešlehávat zmrzlá voda. Tam se mi kůže zahřeje a zčervená a až za dalších několik minut se uklidní. Ne, teď neni čas sníh obdivovat. Možná odpoledne, po cestě z práce.

Těch pár courajících se lidí kolem mě očividně sdílelo moje emoce. V ranním pološeru sem tam postava ohnutá proti větru, hlava sklopená, oči pravděpodobně přivřené a absolutně soustředěné na kostičky chodníku, které za chvíli nebudou pod bílou vidět. Jen jejich obrysy, možná. Všichni jsme se šourali za prací kývavou cupitavou chůzí, kterou chodíte, když nechcete uklouznout. Trochu jako tučňáci. Musíte se snažit dopadat víc na celou nohu a pořád se vyvažovat, protože jste kvůli větru v předklonu. Všichni v kapucích nebo čepicích nebo v kapucích i v čepicích. Všichni v dlouhých péřových kabátech, co vypadaj jako spacák. Já si samozřejmě čepici nevzala, kabát mam vlněnej a bez kapuce. Možná bych i rukou ráda aspoň zavadila o sníh na keři v parku, kterým procházim, ale mám dlaně vtisknuté pevně v kapsách a nevyndala jsem je ani kvůli hudbě. Tenhle den jsem si po dlouhé době nenasadila sluchátka do uší. Tenhle den mi v uších prozpěvuje vítr, který v nepravidelném rytmu podpoří štěkot psa nebo cinkání tramvaje. A pod tim je slyšet hlavní melodie - ranní ticho, ranní ticho velkoměsta. I když tu nikdy nemůže být ticho, teď je slyšet. Já ho slyšim. Sníh je jako špunty do uší. Všechno tlumí. Všechny zvuky tlumí, ale nikdy je nemůžete přestat slyšet. Ale ticho dominuje.

Jen po cestě z práce se to změní. Druhá hodina promění rytmus města. On se možná mění i předtim, ale o tom nic nevim, protože jsem zavřená mezi polívkama a kafem. Ale potom to přijde, pak vylezu z krabice a všude se plácají kombinézky a palčáky. A holky a kluci v lyžařských bundách, jako by se zrovna vrátili z lyžáku. Ti starší kreslí na nedotčené povlaky aut kosočtverce, jako by je to mělo zachránit od jejich pubertálních hormonů a mokrých prostěradel. A ty kosočtverce a nápisy pak vezme do hrsti palčáková vlna nebo polyester, - i když v oblasti Vinohrad spíš značková vlna, - a pokusí se ho zmačkat do sypké koule, kterou dohodí sotva pár milimetrů od svého těla. A většina zůstane přisátá k vlně.

Od tý doby sněžilo pořád. Pořád všude boby, sáňky, čepice, nevytopené byty, studené nohy a ruce. Studený nos i doma, když moc dlouho sedíte a nehýbete se. Nebo naopak moc teplý, když si pak dáte svařák venku a vaše tělo prolívají kontrasty tepla a zimy, opilosti a střízlivosti.

Jenže, když sněží pořád, přestane to bejt mírumilovný a pohádkový. Děcka to při sáňkování napálí do stromu, vy kloužete po parcích a počítáte modřiny na zadku, nebaví vás čaj, ale vodu skoro nejde pozřít, jak je studená. Všichni a všechno okolo umrzá, všechno se balí do deprese počůraného a smogového sněhu. Už nikdy nebude jaro. Už napořád budu nosit punčochy pod kalhoty a dva svetry. Už nikdo nikdy neuvidí mojí popraskanou kůži, která vytváří dlouhosáhlé mapy a vypráví tak o zimě.

Pak jsem jednou zavnímala jaro a bylo jasný, že zima vlastně ani nikdy nebyla. Jaro zase přišlo. Pokaždý jinak, pokaždý jindy, ale asi je to nějak nevyhnutelný.

Alexandra Ratajová