NEPOSEDNÁ HLAVA UTÍKAJÍCÍ Z REFEKTÁŘE

20.08.2020

Pokud se bavíme o ctnostech a neřestech, ráda bych se přiznala: na vážnou hudbu chodím ráda (ctnost) a skoro pokaždé usnu (neřest). Co se hudební teorie týče, jsem jí téměř nepoznamenaná. Ve skutečnosti nejsem schopná pojmenovat některé nástroje, se kterými se Capella Ornamentata v refektáři představila. Byla to loutna s opravdu dlouhým krkem? Styděla jsem se zeptat (teď už teda vím, že je to teorba). Co ale jsem schopná pojmenovat je pocit, můj subjektivní prožitek.

Hudba, ta vážná především, v sobě obsahuje něco meditativního. Nutí nás nořit se do sebe. Po krátké chvíli si člověk uvědomí, že jeho tělo, ať už hudebně vzdělané, či nevzdělané, reaguje. Z mrazivé disharmonie lamentace nad smrtí Ferdinanda III. je mi úzko. Oproti tomu mě muzikální a rytmické pasáže, doplněné o hřmotný zpěv probouzejí k životu. Občas myšlenky utečou. Skrze okna prosvítá zrůžovělá obloha a kontrastuje se zelení lesa. Kdyby se to někdo snažil namalovat, byl by to neskutečnej kýč. Obtloustlá socha s hrozny vína mě odvádí někam pryč, asi za těmi neřestmi. Baví mě busta Šporka, který ve své kamenné strnulosti, chtě nechtě, koncertu přihlíží. Zajímalo by mě, jestli by se mu festival líbil.

Když se moje hlava motá v oblacích během divadelního představení, beru to jako signál, že je něco špatně. Třeba moje schopnost vnímat nebo kvalita inscenace. V hudbě to čtu jinak. Na tónech se příjemně pluje. A mně se podařilo doplout až na taneční parket barokního bálu. Říkám si, jak to asi vypadalo, když láska vzplála u sofistikovaných skladeb vysokého žánru, a ne u ulepených ploužáků na ještě ulepenějších diskotékách. Kolik měl asi hrabě Špork milenek?

Ema Šlechtová


FOTO: Marianna Borecká