O POHŘBECH, KORONÁCH A POZITIVNÍM MYŠLENÍ

28.07.2020

Od prvního dne karantény si říkám, že bych se měla vyjádřit. Jak jinak než textem, když k tomu mám navíc i vlastní platformu. Jenže pokusy o duchaplnou reflexi kulturní krize, plnou optimismu a myšlenek typu "že se to nemá vzdávat", končí akorát nasládlou hromadou patosu. Tak jsem to opakovaně vzdala a řekla si, že se už vyjádřilo, a pravděpodobně ještě vyjádří, tolik lidí a že nosit dříví do lesa umí vlastně každej. Ale ono to pak tak zvláštně hlodá někde za temenem, že si tu grafomanii vlastně nejde odpustit.

O COVIDu psát nebudu, teda ono se mu stejně nakonec nedá vyhnout. Nejdřív budu psát o pohřbu. Tátova sestřenice přes dvě kolena si vzala syrského doktora filosofie. Teda ona si ho vzala ještě, když ten titul neměl. Byla to láska, která jí dovedla do domu v Damašku a pak zase zpátky do Prahy, protože hrozilo, že ten dům někdo zapálí nebo že ho výbušnina roztrhá na prvočinitele. A pak jí ten doktor filosofie umřel prakticky v náručí. Paradoxně ne kvůli politicko-etnickejm nepokojům, prostě se mu zastavilo srdce. No, a tak se všichni sešli: Syřani, Libanonci, Pražáci i obyvatelé vesnic kolem Pardubic. A pak ještě já, která vlastně moc netušila, co v tom vyumělkovanym kostele s obrovskym oltářem dělá. Protože toho elegantního arabskýho Christophera Lee jsem viděla asi jednou.

Mezi katolickými pohřby v mém životě byl tenhle do počtu první. Moje skepse vůči institucím, těm církevním speciálně, mě vedla k předpojatosti. Při představě otčenášů, neustálýho zvedání se a sedání a chvilkový paniky, když dojde na Kristovu krev a tělo (no, a tady se hodí otazník spojený s virama a poznámka, že ten společnej kalich není asi úplně nejlepší), mi naskakovala vyrážka. Jenže to, co se stalo, bylo nad rámec všech mých očekávání. Fialovej talár, dramatický gesta a proud liturgie sice nevyhnutelně patří k tomu zážitku, ale když dům Boží u Jungmannova náměstí rozeznělo arabský chrčení a všechny ty "-al" a "-el" a když se ten kněz, trochu zdráhavě a nervózně, snažil popsat specifičnost toho netradičního setkání, došlo mi, že jsem málem prošvihla tu kýženou inspiraci (!!!).

A obloukem se dostávám tam, kam jsem nechtěla. Co mě primárně karanténa naučila je, se na moment zastavit a divit se (ano, narážim na etymologický původ slova divadlo). Když jsem se najednou nemohla dívat, divit nebo obdivovat v divadle, začala jsem ten "esenciální" dramatický potenciál vidět na každym kroku. Takže když se tlustý barokní andělíčci otřásaj na vlně česko-arabskejch otčenášů, já začínám dejchat divadlo. Sice nemusím, ale chci.

Lidi se budou dál scházet, nebudou k tomu potřebovat roušky, rozestupy ani hektolitry Anti-Covidu. Lidi se budou i divit. V divadle, v kostele nebo na travnatym plácku s výhledem na vlakový koleje. Takže to nevzdávám a s nutnou dávkou patosu budu dál vyzývat každýho, kdo bude ochotnej poslouchat, aby ten moment zastavení integroval do života, co se rychle vrací do zajetých kolejí.

Ema Šlechtová


FOTO: Jana Čermochová a Jiří Čermoch