OČIŠTĚNÝ MÁCHA

05.03.2020

Jedno z nejikoničtějších děl české literatury vůbec a s ním i autora, na kterého se názor měnil každé půlstoletí, přináší na Novou scénu spolupráce osobností ze stálého souboru Činohry Národního divadla a hudebníků a tanečníků ze 420PEOPLE. Ne náhodou si tvůrci (režisér David Prachař a choreograf Václav Kuneš) Máchu a jeho Máj vybírají, diváci tak mohou vidět jistou podobnost například v přijetí jejich tvorby širokou veřejností nebo "šťourání" do společenských tabu a komfortních zón. Netradiční spojení herců (v inscenaci účinkuje i Jan Kačer, bohužel při mé repríze chyběl) a hudebníků se sehranými tanečníky zkoumá hloubku a samotné možnosti uchopení veršů, které přeci "všichni známe téměř nazpaměť ještě ze školy." Ale co vlastně znamenají, jak různě si je můžeme vykládat, nahlížet na ně a jakou mají sílu a účinek? Na recipienty, hudební múzy a impulzy v těle?

Inscenace působí jako work-in-progress, a to rozhodně nemyslím pejorativně, naopak. Jeviště je totiž jednou velkou laboratoří pro čtyři tanečníky - dvě ženy (význam druhé z nich v milostném trojúhelníků jsem sice nerozluštila, ale její přítomnost vůbec nerušila) a dva muže, také pro dva hudebníky (bubeníka Pavla Fajta a rappera Ondřeje Anděru z kapely WWW) a herce Davida Prachaře. Ten naprosto hebkým znělým hlasem přesně a s citem pro rytmičnost recituje celé dílo a svou aurou a prezentací působí jako jakýsi guru, řídící celého procesu, a k tomu ztvárňuje roli vypravěče, který v závěru i tančí. Výstupy tanečníků působí, i přes naprostou sebejistotu, sílu a naléhavost v projevu, lehce a především zcela přirozeně a inspirovaně verši či hudebními vstupy, skoro jako by je zvuková složka opravdu sama vedla a nutila jejich těla k pohybu, který vzniká přímo tady na jevišti.

Tanec v sobě nese drsnost, krásu, bolest i jemnost - stejně jako Máj a naprosto výborně odhadnutá interpretace textu. Prachař intuitivně mění rytmus, rychlost, dynamiku i žánr projevu. Když je potřeba, do mikrofonu šeptá intimně jako do "ucha milenky", jindy je zase jeho hlas modifikován skrze efekt opakování jako ozvěna a hlasitě se rozléhá po velkém sále. Slovo také přenechává zpěvákovi Anděrovi, který živě jamuje a verše uzpůsobuje do naléhavého úderného rapu. Prachařův cit pro čtení a celkové uchopení textu nabízí a otevírá tolik nových možností, jak ho přednášet - rapovat ho, šeptat jako baladu -, a to dává dílu zcela nový rozměr. Divák tak dostává v místech, kdy na jevišti kromě recitujícího herce nemusí nic sledovat, šanci se doopravdy zaposlouchat, vnímat každé slovo, hledat si další roviny a významy v básni, kterou slyšel nesčetněkrát, nebo se ji dokonce i učil. 

Do recitace také vstupuje hra na bicí, jejíž provedení se rovněž několikrát diametrálně promění. Od agresivního hlasitého projevu, až po tiché tření bubínků znějící jako šumění stromů nebo kapky deště. Nejde však jen o přednes a Máchovy verše, které rámují celý tvar a dávají impulzy divákům i účinkujícím, ale o celkové propojení a harmonii mezi hudbou a tancem.

Dopomáhá i scéna (Richard Maška), ve které jsou natažená dvě plátna, zmenšenina vodní nádrže, jakýsi "barel", do kterého je vidět, mělký bazének, souprava bicích, mixážní a recitační pult. Na zemi je písek. Každý z těchto předmětů představuje jedno z míst v příběhu (např. jezero nebo popraviště), zároveň je jejich interpretace velmi otevřená a samotní performeři jim několikrát dodávají nových významů. Jedno z pláten tak symbolizuje místo smrti, na které jsou postupně otiskována těla postav potřené mokrou hlínou. V závěru tak zůstává obraz tří těl stojících vedle sebe, držících se za ruku, s Hynkem veprostřed. Ten je akcentován jako prostředník a zkáza mladistvé lásky a v inscenaci doslova odvede z "tohoto světa" Jarmilu i Viléma, což je znázorněno reflektorem za zmíněným plátnem.

Výstupy tanečníků či performerů (choreografie Václav Kuneš a kol.) tedy mapují osudy tří hlavních postav - Viléma, Jarmily a Hynka. Herényiová, Novotná, Kuneš a Odstrčil jsou bosí, ve spodním prádle a tílku v šedé barvě, je tedy dobře vidět na jejich svalnaté odhalené postavy a každou změnu napětí v těle. Výraz ve tváři i každá proměna nezůstává skryta. Verše tematizují skrze novoklasický balet, či moderní tanec s mnoha prvky akrobacie. Staví na kontrastních pohybech a prvcích, jako je například časté střídání flexe chodidla a špiček, pokrčených a napnutých končetin, uvolnění a kontrakce, také na změně těžiště, tempa i stylu tance (např. floordancing s technickým cvičením na obou nohách) a zcela odlišných choreografiích. Prostřídá se tak extatické sólo, akrobatický duet, synchronizované části, ve kterých tanečníci pulzují a zmítají se jako jeden člověk, nebo minimalistické choreografie s důrazem na každý malý pohyb a posunek těla.  

Často si hrají také se záměrně neestetickými skoro až zvířecími pohyby v písku, které podtrhávají hlasový apel Prachaře. Variují obtížné silové a technické pasáže připomínající nejtěžší mužská sóla z baletu, při kterých se má tanečník předvést a prokázat svůj talent, a několikrát za sebou je opakují, až do úplného padnutí. Fyzicky náročnými se pak rovněž stávají choreografie v bazénku, kdy performeři do tance začleňují samozřejmě i vodu, mokré oblečení a vlasy nebo samotné ponoření do nádržky na několik vteřin. Silné obrazy také ztvárňují skrze plátna, která využívají na taneční stínohru nebo tanec na opačných stranách stěn, vytvářející dojem vzpomínek či neurčitých identit ze světa mrtvých nebo hříšných temných myšlenek.

Tanečníci začínají společně, postupem času se ale oddělují, stejně jako jednotlivé osudy postav. Opět se setkávají téměř na konci, který, jak se zdá, postupně utichá stejně jako jejich životy. Úplný závěr je však naopak vyvrcholením všeho zhlédnutého a smrští posledních nevyřčených slov, nevyhraných tónů a nevytančených pohybů. Ke čtyřem tanečníkům se po finálních verších přidává i Prachař a po krátké pomalé variaci se kolektivně přesouvají do bazénku. Každý z nich se zmítá v jednom dokola se opakujícím pohybu a čeká na vysvobození své poslední rány živelné výbušné hry na bicí. S křikem postupně padají hlavou k zemi do vody. Bicí drží napětí až do závěrečného úderu, pak přichází tma a velký nádech zpět na zem.

Máj dostává neuvěřitelnou hloubku bez patosu a doslovnosti a od kanonického úmorného díla ho tvůrci převlékají do osobitého, výjimečného a strhujícího výkladu. Prachař s Kunešem dokázali tanec, recitaci i hudbu ponechat a vyzdvihnout samotné řemeslo, stejně jako je nechat splynout do jedné čisté symbiózy. Duše, těla i Mácha jsou očištěny.

Sarah Slavíčková


MÁJ

Nová scéna, Národní divadlo

Psáno z repríz 15. 4. 2014 a 4. 1. 2020 


Režie a choreografie: David Prachař a Václav Kuneš

Hudba: Pavel Fajt, Ondřej Anděra

Scéna: Richard Maška

Světla: Jan Mlčoch

Obsazení: Zuzana Herényiová, Nataša Novotná, Václav Kuneš,

Milan Odstrčil, David Prachař, Jan Kačer & Pavel Fajt, Ondřej Anděra


Inscenace vznikla v koprodukci 420PEOPLE, Nové scény ND a Činohry ND

Premiéra 19. 3. 2012, obnovená premiéra 19. 4. 2015


FOTO: Pavel Hejný