OFINA

19.01.2021

Ovzduší přízemního bytu bylo prosáklé výpary zahnívajících potravin, propoceného oblečení poházeného kolem a plísní ze zdí. Všechny ty pachy se mísily s Aliciným pižmem. Žila v tom už dlouho, čichové buňky si po nějaké době přivykly. Mezitím klesla ze stojatého vzduchu v pokoji vrstva prachu a obalila surovou betonovou podlahu, ze které popraskalo a slezlo lino. Rozcuchaná hnědovlasá Alice si se zaschlými ospalkami v očích radostně vystřihovala ze starých letáků a časopisů, které odedávna schraňovala. Přerostlá ofina jí sahala do očí, takže přes ni už téměř neviděla, přesto nůžkami obkroužila každou kytku vytištěnou na levném zašedlém papíru. Občas pohodila hlavou, aby spadlý pramen setřásla z obličeje. Bylo jí okolo šedesáti let.

Mívala doma perfektně naklizeno. Podlaha se leskla, porcelán byl pečlivě vyrovnaný ve vitrínách, koberce vyklepané. Nosila jen bílé a světle růžové tóny, chodila upravená a čistotná. Vyučila se kuchařkou, dovedla nevídaně rychle a precizně připravit výtečné pokrmy. Vařila v tradiční místní restauraci a doma pak s láskou i pro svého Honzu. V jejich vztahu byla vždy dirigentem, přestože přímo nediktovala ani nekřičela. Spíš plačtivým, vyčítavým a ukřivděným tónem hlasu, který přecházel do zajíkavého šepotu, dosahovala svého. Projevy radosti byly roztomilé, v pokročilém věku až infantilní, hlas jí ševelil jak čerstvý pramínek, což spolu s rozzářenou buclatou tváří vytvářelo dojem šťastného batolete.

Honza byl středního vzrůstu, nevýrazný, zato spolehlivý. Nosil brýle a měl šikovné ruce. Maloval pokoje a celou bytostí podporoval svou bujarou ženu, která, když ji poznal, sršela nápady a nadšením, jež hraničilo s šílenstvím. Energie měla na rozdávání a spolu s tím i sexuální apetit. Jakmile v ní však živelná energie ztuhla, začal se jí pomalu zmocňovat rozklad.

Při druhém těhotenství chytily Alici porodní bolesti čtrnáct dní před termínem. "Planý poplach," uklidnily ji sestry a poslaly ji domů, ale před dveřmi nemocnice zpod Aliciny sukně vystříkla plodová voda. Lehla si na stůl, roztáhla nohy a už z ní čouhala hlavička, ale za boha nedokázala vytlačit víc. Sestry jí vší silou stlačily břicho a dítě z ní násilně vyrvaly. Mámivá bolest provázela Alici první dny po porodu. Byla dezorientovaná a pořád si jen objímala břicho a svírala vnitřnosti. Odmítala jíst a pít. Po několika měsících jí vyhřezly pohlavní orgány. Po každém vyprázdnění močového měchýře jí z pochvy vypadla děloha, malá hruška, kterou si musela zase zpátky zastrčit dovnitř. Druhým porodem skončil Alicin pohlavní život.

Po návratu z nemocnice byla ke všemu lhostejná. Právě narozenou dceru od sebe odstrkovala, jak mohla. Vyhodila hezké šaty a točila dokola ty samé, vybledlé hadry. Přes malou jen přehodila plenu nebo deku, vyvezla ji ven, u hřiště zaparkovala dětský kočár, o několik metrů dál zakotvila na lavičce a nepřítomně se dívala do dáli. Později dcery oblékala do Honzových vytahaných triček, takže jim visely přes kolena jako šaty, za což se jim ve školce posmívali. Honzovi přestala žehlit košile a své vyvařování omezila na polévku s mrkví a vajíčkem. Do místní kuchyně se už nikdy nevrátila. Místo toho dostala přes známé domovnictví jejich baráku, což obnášelo každý týden uklidit dům a vydrhnout schody za obstojnou sumu peněz. Alice pro to ovšem nehla prstem. Pohybovala se minimálně. Bála se problémů s dělohou, které se mohly při náročnější aktivitě ozvat. Honza uklízel za Alici a později tuto práci přebraly dcery. Peníze měli, ale žili bídně, aby ušetřili, co se dalo.

Dcery jí rostly jako z vody a současně rostl v Alici pocit, že se v bytě dusí. "Prosim tě, prosim tě, musíme to dát pryč, aby tady bylo víc prostoru!" naléhala na manžela se slzami v očích a Honza odšoupal v brzkých ranních hodinách skříně k popelnicím. Postupně ho uprosila, aby vyházel většinu vybavení bytu; zůstal jen pomlácený stůl s jednou rozpadající se židlí, skřípající postel a zatuchlá matrace. Radovala se z toho. Oblečení nechávala tam, kde ho svlékla. Od sedmi ráno čekala u okna na příchod pošťáka, a jakmile zavítal o dům dál, hnala se šmahem pro balík letáků, které nechal pod poštovními kaslíky. Skládala balík po balíku, až vyrostl komín. Když se jí dcery provdaly, měla už z letáků stěnu, která půlila obývací pokoj. Po smrti Honzy zabalila všechny jeho věci do letáků a ve tři ráno je cpala do sousedských popelnic, aby je nikdo neidentifikoval. Chtěla co nejvíce volného místa. Pohřbu, kterého se chopily dcery, se nezúčastnila, a když později volala Alicina sestra se zdrcující zprávou, že umírá matka, Alice ji odmítla vidět. "Chci si ji pamatovat jako mladou a vitální," uzavřela a zavěsila. Celé rodině se odcizila a dcery ji odepsaly.

Alice měla vystřiženo. Nasypala papírové kytky do mísy, zamíchala je a zaradovala se. Jakmile vstala od stolu, rázovaly si to za ní dvě roční sněhobílé kachny domácí, Olinka a Julinka, které si jako malá, neodolatelná kachňátka ochočila. V kuchyni natočila vodu do lavoru, svlékla se a ošplíchla si podpaždí a přirození. Cákla taky trochu na kachny, které slastně zatřepaly křídly a zavrtěly do stran ocasními pery. Pak zamířila do koupelny, kde netekla voda. Vanu, dříve glazovanou, drhla Alice celá léta brusnými písky, až ji vydřela na plech. Bylo v ní naházeno tisíce papírových kytiček. Vlezla si do vany s urvanými kohoutky, kam za ní brzy naskákaly i kachny, a vysypala na sebe nově vystříhané kytky, výskala a cachtala se v nich. Papír šustil o její vysušenou kůži. Pak zvedla ze země nějaké triko, vyklepala z něj rezavé mravence a přetáhla si ho přes hlavu. Prošla do obýváku otvorem, který si sama vyřezala v panelákových příčkách malou pilkou; do každého pokoje vyřezala minimálně jeden, aby tak propojila celý byt. Zastavila se u nemytých oken, které byly po celé délce zalepené igelitem. Aby vyvětrala, malinko pootevřela dveře na balkon, kde měla na prádelní šňůře rozvěšené dlouhé pláty bublinkové fólie přichycené kolíčky.

K večeru jí mladší dcera přinesla jídlo. Alice pootevřela dveře, chňapla igelitku a šeptem poděkovala. "Máš tam chleba, máslo, brambory, mrkev a maso..." začala dcera vyjmenovávat.

"Potichoučku, ať tě nikdo neslyší," šeptala Alice a ještě víc přivírala dveře. Nikoho, ani svou vlastní dceru, neoslovovala jménem.

"Přijdu zase příští týden," řekla dcera, matka na ni mávla, přiložila si prst na ústa a zabouchla. Mladší dcera neměla k matce velké pouto, zato měla zálusk na její byt. Vzala si k sobě matky dokumenty a přepsala na sebe penzi. Čekala jen na to, až Alice umře.

Alice spěchala omýt všechny potraviny, včetně másla. Rozvařila maso i brambory na kaši, kterou žmoulala po malých dávkách mezi dásněmi. Zuby jí vyhnily, rozdrobily se a po úlomcích vypadaly. Bála se návštěvy zubaře, nenechala si je vytrhnout, a tak jí dásně po čase přerostly přes vyhnilé zubní kořeny. Na pár hodin si zdřímla a probudila se kolem jedenácté večer. Natáhla na sebe volnou halenku, ve které jí plandala obří nalitá prsa, a dlouhou, opranou sukni, z níž vylézali mravenci a štrádovali si to po stehnech. Vydala se ven, procházela orosenými parky a radovala se z liduprázdného okolí. Byla jedna z nejteplejších letních nocí. Zaplula do čtvrti studentských klubů, ladně se usadila na lavičce opodál a pozorovala dva vysokoškoláky, kteří zapáleně debatovali. Ten výbušnější měl kudrnaté vlasy, černé triko i džíny a kouřil. Na druhém plandalo o dvě velikosti větší tmavozelené manšestrové sako, v kapse si pohrával se zapalovačem.

"Řikám ti, že ze společnosti nikdy nic dobrýho nevzešlo. Hegel, Kant, Nietzsche, to jsou všechno jednotlivci," mlátil si chlapec pěstí do dlaně, aby zdůraznil význam svých vět. "V životě seš vždycky sám, to je danost, a neni hezký okolo toho dělat zbytečnej randál. Prostě se smiř s tim, že ty jedinej můžeš stát za svejma názorama, ostatní tě za ně pak můžou buď zkopat, nebo ti zlíbat nohy."

"Podívej se, žijeme v demokratický společnosti. Potřebuješ názor lidí k tomu, aby ses dozvěděl, co je pro ně dobrý, vo co stojej."

Chlapec mávl rukou. "Neposlouchej lidi, oni ve skutečnosti vůbec neví, co jim dělá dobře a co potřebujou..."

"Tohle je klasickej diktát!" divil se chlapec.

'Jak hezky mluví,' zasnila se Alice, která milovala společnost mladých lidí. Usmívala se a mhouřila oči ve snaze zaostřit. Staříci jí vždy jen vykládali, co je bolí, a to nedokázala vystát. Navíc byli vrásčití a zašmudlaní.

Blížili se k Alici. "Hele, co je to za indiánskou babku?" zašeptal kudrnáč a oba se pobaveně ušklíbli.

"Broučkové, počkejte chviličku, slyšela jsem, o čem jste si tamhle povídali... No, krásné... krásné... jak neuvěřitelně chytrá slovíčka... proč nejdete do rádia? Naladila bych si vás k snídani!" rozplývala se Alice, která to všechno myslela dobře.

Chlapci zčervenali. Byli potěšeni a pobaveni zároveň.

SHIELD, 2020
SHIELD, 2020

"Myslíte? Přišlo vám to zajímavé?" chtěl slyšet jeden z nich.

"Velice, velice... jste hrozně inteligentní" přikyvovala Alice a ofina jí padala do očí, takže hodně mrkala a trhavými pohyby si ji prsty rozhrnula a přilízla do stran.

"S jakou vášní jste se do toho pustili..." tetelila se Alice. "Copak studujete?"

"Jsme na filosofický." Odpověděl chlapec v saku.

"Ve druháku," dodal kolega.

"A co se tam třeba dozvíte?"

"Zrovna probíráme už třetí hodinu Platónovu alegorii jeskyně. Je to už trochu úmorný. Ale vysvětlim vám, voč de. Vězni sedí přikovaný v jeskyni a dívaj se před sebe na to, co jim ostatní promítaj na zeď. Nevidí zbytek jeskyně, ani to, že z druhý strany do jeskyně svítí sluneční světlo a lidi na tý druhý straně nosí reálný předměty, a tak jsou vlastně těm vězňům promítány na zeď jen stíny opravdových věcí."

"To je zajímavé..." přivírá Alice blaženě oči a vybavuje si stíny chodců za zalepenými okny svého bytu.

"Platón tim chtěl říct, že nás zrak, čich, hmat i chuť klamou, že nevidíme, co je za tim. Že se máme odpoutat od smyslovýho vnímání a upřednostnit schopnost rozumu...ale řeknu vám, já se s tim zcela neztotožňuju. Jasněže rozum je potřeba, ale jsme přece z opic, sakra! A toho je dobrý nějak využít!"

Alice se chichotala. "Teď si na to kápnul, chlapečku! Tak to je!"

"A co děláte vy?" zajímal se ten hovornější

"Ach, to nestojí za řeč, ráda vidím takové hezké chlapečky, to se jen tak nepoštěstí! Vyprávěj mi ještě něco, broučku," hladila studenta po ruce, bláhově se usmívala a nespouštěla z mladíků oči. Oba náruživě vypravovali.

Domů se vrátila kolem jedné. Zjistila, že si zabouchla klíče, a zpanikařila. Obešla dům. Přestože byl její balkon přízemní, končil metr nad úrovní trávníku, a tak spolu s hladkou skleněnou výplní staré socialistické výstavby přesahoval její síly. Konfrontace se sousedkou Kubešovou, kterou vždy podezírala z toho, že ji sleduje, byla nevyhnutelná. Zvonila dlouho, a když Kubešová vykoukla, bylo jasné, že averze je vzájemná. "Co chcete, proboha?" vyštěkla padesátiletá sousedka. Alice jí vysvětlila situaci.

"Jen bych přelezla váš balkon a dostala se k sobě domu, mám pootevřené okno," poprosila nakonec. "Nebo že bych aspoň zavolala dceři..." zašeptala.

Sousedka zpozorněla. Chvíli přemýšlela. "Ne, vy tu počkejte, já to udělám a otevřu vám zevnitř." A zabouchla. Natáhla si přes noční košili tepláky, do kapsy strčila mobil a hnala se k balkonovým dveřím. Vzrušením z toho, co konečně odhalí za tajemství té potrhlé důry, jí spadla na zem baterka. Mezitím, co vyděšená Alice neklidně pobíhala po chodbě, Kubešová prolezla a nafotila každý kout bytu. Přestože její představy nebyly daleko od pravdy, byla znechucená. Tahala si svetr přes obličej, aby přebila pachy vůní své aviváže. Zírala na vanu plnou nevysychajících kytek, když najednou ucítila, jak jí po noze vylézají mravenci. Vyjekla a nechala vanu být. Po půl hodině otevřela.

Alice vpadla dovnitř a pak za sebou pomaličku a opatrně zavírala, ujišťujíc se, že na chodbě nikdo jiný není.

Kubešová stála v předsíni a civěla na kachny. Pak se podívala na Alici a se zhnuseným výrazem vyštěkla: "Jak můžete takhle žít? Co jste to s tím bytem udělala?! Jste cvok! Jste špína!" řvala na ní. "A ty kachny?" nechápala. "Kde jste je vzala? Co s nima děláte? Vždyť vám všude kálej. Potřebujou žít u rybníka! Namáčíte do svý nemoci nevinný zvířata!"

Alice si sedla na bobek, zasténala a zašeptala kachnám "Holčičky moje..."

"Díky," řekla Kubešové, ale nebyla si tím jistá. Ta jen zakroutila hlavou a odešla.

Alici se stále vracela myšlenka, že ta bestie má pravdu. Kachny přerostly a měly by žít u vody. Bylo jí do breku. Rozdrobila a navlhčila půlku chleba. "Jen se napapejte, holčičky moje..." Jedla s kachnami vlhký chleba z jedné mísy. Pak si vzala Julinku a Olinku do postele a přitulila se k nim s vědomím, že mezi nimi usíná naposledy. Druhý den vytáhla z polštáře molitan, vycpala jím drátěný košík, naložila do něj kachny a vyrazila.

Deset dní nato dorazila časně zrána před Alicin byt sociální pracovnice, zámečník a dva policisté. Úřad byl upozorněn také na silné zápachy, a tak si policajti připevnili si kyslíkové masky. Zámečník uvolnil vchod a zásahová jednotka potichu vplula dovnitř. Ztrouchnivělé zdi byly utopené v pološeru, jako když se potápíte do temné, rozmazané jeskyně. Všude na zemi byly malé zaschlé flíčky. V rukavicích protřepali hromady oblečení, prohrábli vanu plnou papíru, rozhrnuli bublinkové fólie na balkoně. Sousedka Kubešová ostražitě vyhlížela ze svých dveří. Začala kýchat a popotahovat z průvanu v chodbě. Čekala už dlouho, ale za žádnou cenu si nesměla nechat ujít, jak Alici povezou do blázince. K jejímu velkému zklamání odcházeli s prázdnou.

Barbara Voj


FOTO: Tono Stano