OTEC A DCERA

03.12.2019

#INK Zaklapne zrcátko a zamyslí se, jestli to není přes čáru, přejít od dcery k otci v jednu jedinou noc. 

Její tramvaj si to řeže městem a ona myslí na to, že opačným směrem řeže noc tramvaj s Noemi, se kterou strávila několik hodin na jedné posteli, Noemi seděla v bezpečné vzdálenosti, pila, mluvila a kouřila a jediné, co si za celý večer vysvlékla, bylo tvídové sako, které patří jejímu otci a které na sobě měl ten večer, co je Noemi na té vernisáži představila. Určitě to bylo to samé sako, pamatuje si ty výrazné knoflíky, na kterých byly vytlačené kotvy a lana. Dělila pozornost mezi to tvídové sako a svůj telefon, na kterém jí svítila ta jediná zpráva od Noemiina otce, nic impulsivního, jen ty nejnutnější informace: Jsem v ateliéru, budu tu do noci, můžeš přijít.

Potkala ho ještě v době, kdy si nebyla jista, jestli po Noemi vůbec touží. Na té vernisáži se cítila jako čestný host, třebaže jím nebyla, Noemi ji brala za ruku, všem ji představila, dávala pozor, aby jí nevyschla sklenička, představila ji své matce, dámě útlé a bílé jako proužek papíru, ve zlatém overalu a dlouhých zlatých náušnicích, už tehdy správně odhadla, že by Noemi dala cokoliv, aby vypadala spíš jako matka, že by dala svůj intelekt za to, aby zůstala drobná jako kousek origami, ale bohužel i bohudík je dcera svého otce, oba jsou stejně širocí v zádech, ramenou a obličeji, oba jsou inteligentní a cílevědomí, oba jsou jako milionáři na Titaniku, kteří sice věděli, že se loď potápí, ale dali si záležet na tom, aby měli svůj nejlepší smoking, skleničku brandy a doutník a aby šli ke dnu jako gentlemani. To ji na těch dvou odpuzuje a zároveň strašně přitahuje, ta zkurvená distingovanost, ta schopnost být nad věcí, i když by nejraději s řevem běželi pryč. A oba dva mají neskutečně pevný stisk ruky. Noemi zásadně nikoho neobjímá, ani nelíbá, ale podá ruku, stiskne ji ve své a zadívá se tomu člověku pevně do očí, a přesně to samé dělá její otec, přesně to samé jí udělal ten večer, co se poznali, podal jí ruku a jeho oči se dotkly těch jejích. Později, když se společnost po vernisáži přesunula do vinárny a Noemiin otec objednal několik lahví vína, které přinesly v kbelíku s ledem, aby se chladily, tak se Noemi a jí někdo zeptal: "Tak jak dlouho jste spolu?" Pamatuje si, jak koutkem oka zachytila zbystření Noemiina otce, i když právě konverzoval se svou ženou, a jak Noemi povytáhla své tmavé obočí a řekla: "Ale to je omyl," tím svým kultivovaným hláskem, který ji přitahuje a zároveň ho nemůže vystát, "my spolu nic nemáme."

"Nemáme," pomyslí si, když vystupuje z tramvaje a neohrabaně nalíčenou tvář jí ožehne žluté světlo pouličních lamp, líčila se v tramvaji před kapesním zrcátkem, Noemi by jí nevěřila, že se líčí jen proto, aby ji vyprovodila na zastávku. Nic spolu nemáme.

Tolik večerů strávených s Noemi ve vyhřátých kavárnách, kdy pozorovala to, jak pomalu schnou ramena její košile, když přiběhla pozdě a venku pršelo, tolik nocí strávených u ní v pokoji s vysokými stropy, kdy se nahá probírala ramínky s jejími hedvábnými košilemi a vybírala si tu nejdelší a nejbělejší na spaní, tolik rán strávených v její posteli, když byla Noemi pořád ještě opilá, a nebyla tak na stráži, říkat, že spolu nic nemají, je lež. Dostat z Noemi byť jen dotek je otázkou měsíců a šílených sérií náhod. Noemi je zakomplexovaná, za střízliva sarkastická, v opilosti téměř agresivní a pořád se chová jako ve smokingu. Noemiin otec je mnohem jednodušší, a často i lepší, společník a ona toho hodlá využít, dokud se ti dva o svých rolí v jejím životě nedozvědí a celá ta nádherná loď půjde okamžitě ke dnu. 

Kráčí ulicí a cítí, že toto je ta nejnebezpečnější hranice, kterou kdy překročila, lepší než všechno, co kdy zkusila, cítí se u toho nádherně a příšerně zároveň, lvouní si na slunci a zároveň na ni prší ostré ledové kroupy, každý kousek jejího těla se chvěje, když kráčí směrem k obrovským dveřím s rezavými zvonky, přitiskne prst s ulomeným umělým nehtem na zvonek a drží, představuje si, jak se zpráva o její přítomnosti nese nahoru a rozechvívá ten dům ve všech patrech a v každém zákoutí přesně tak, jak se teď chvěje ona, zabzučí dveře, ona se do nich opře a vstoupí do foyer, ve kterém je vždycky zima, nastoupí do starého výtahu, miluje staré výtahy, stiskne další tlačítko a vystřelí vzhůru, vzhůru, vzhůru, tam, odkud není návratu.

Představuje si, jak Noemi prokluzuje v tvídovém saku dveřmi rodinného bytu a usíná v dlouhé hedvábné košili, představuje si její matku, která se smiřuje se všemi polopravdami a výmluvami svého muže. Představuje si celou rodinu u snídaně, scénu, kterou nikdy neviděla, a ani neví, jestli se kdy odehrála, ale ráda si to představuje, všechny tři dokonalé bytosti v kvalitních pyžamech, uprostřed bílého ubrusu konvice s kávou, cukřenka s kleštičkami a džbánek s mlékem, čerstvý chleba, skleněná máslenka, sklenice s marmeládou a sklenice s medem, pohledy otce a dcery se občas střetnou, ale ani jeden neví, že strávili noc se stejnou ženou. A pak se dveře výtahu najednou otevřou a ona vstoupí do ateliéru, cítí všechny ty pachy, které se jí trochu hnusí, ale Noemiin otec na ni čeká u výtahu, přitiskne se k němu a cítí z něj mýdlo, strávil těch několik minut jejího přesunu ode dveří do výtahu a vzhůru tím, že se u toho malého umyvadla drhnul, aby se jí mohl dotýkat beze strachu, nechá se zdvihnout do náruče, obemkne ho nohama a na nějaký návrat už není čas, protože loď se pomalu potápí.

Sára Zeithammerová, Ink 

https://casopis-ink.cz 

ilustrace: Kateřina Kolouchová