PANOPTIKUM ČESKÉHO SHOWBYZNYSU

22.03.2019

#ČINOHRA Braňo Holiček, filmový a divadelní herec, režisér a dramatik, uvedl v brněnské Redutě svoji autorskou hru s názvem Roky a kroky. Třiatřicetiletý rodák z Košic vystudoval herectví na Pražské konzervatoři a nějaký čas studoval i režii na Katedře alternativního divadla DAMU u Jana Schmida. V minulosti hrál třeba v Divadle na Vinohradech, režíroval v Klicperově divadle v Hradci Králové a v současné době působí jako herec a režisér pražské Ypsilonky a umělecký šéf Divadla Minor.

Roky a kroky je v pořadí už třetí kus, který v Redutě uvádí. V roce 2015 se tu představil hrou Černá labuť a v roce 2017 inscenoval hru na motivy textů ra  pera Vladimíra 518 s názvem Kmeny.

Autorskou hrou mapuje dění okolo ankety Zlatý a později Český slavík, tedy prostředí českého showbyznysu mezi léty 1966 až 2018. Bez výraznějších komentářů nám připomíná autentické výpovědi umělců v různých situacích na pozadí různých režimů. Během večera se tak divák stává svědkem předávání prvního i posledního Slavíka Karlu Gottovi, vystoupení Michala Davida na volební kampani ČSSD, vyjádření Evy Pilarové ke kauze Anticharta, hereckého extempore Daniela Landy jako Kouzelníka Žita v živém televizním přenosu a mnoha a mnoha dalších.

Sympatické je, že Holiček si z historie nevybírá jen situace, které jsou prvoplánově trapné nebo nejapné. Text hry je organizován jako solidní zpráva či spíše analýza dění na nejvyšších postech československého a později českého zábavního průmyslu. Nevýhodou je, že autor vyžaduje od diváka značnou dávku koncentrace na text a mnohdy i podrobnější znalost kauz, neboť mnohé z nich jsou zmiňovány jen v náznacích nebo okrajově. Pokud divák neví, o čem Holiček mluví, pak se během večera jen těžko orientuje. 

Nikola Tempír, scénograf a pedagog DAMU, který s Holičkem často spolupracuje, na jeviště Reduty umístil pouze zvýšené pódium, na tři schody, uprostřed něhož stojí řečnický pultík s mikrofonem. Vše je černé. Po stranách ční do výše kovově lesklé trubky s diodami. Tento prostor se proměňuje hereckou hrou a osvětlením postupně v různé síně předávání Českého slavíka, Vladislavský sál Pražského hradu, mítinkové stanoviště politických stran, Divadlo Ponec během natáčení Uvolněte se, prosím a spoustu dalších. Holiček pak režijně pracuje nejen s prostorem tohoto pódia, ale i celé rampy, zákulisí (rozehráváno akusticky), druhou řadou hlediště a obou balkónů. Výrazným scénografickým prvkem a vodítkem pro pochopení změn je letopočet, který je promítán na zadní plátno.

Kostýmy vytvořila Lenka Odvárková, která patří mezi dlouhodobé spolupracovnice třeba Tomáše Dianišky nebo právě Braňa Holička. Čtyři herci a dvě herečky jsou oblečeni jednotně. Všichni mají černé pánské obleky, černé boty, bílé košile a černé motýlky, jsou ve slavnostním. Všichni herci také mají obyčejnou gázou ovázané hlavy. Jejich tváře jsou výrazným líčením slity do jediné podoby, která odkazuje ke grotesce němých filmů: bílé líčení a tmavé rty a oči. Od začátku je tedy jasné, že Odvárková s Holičkem vidí zábavní průmysl jako panoptikum, přežitek starých časů, a jeho protagonisty jako choré mozky. 

Od začátku je tedy jasné, že Odvárková s Holičkem vidí zábavní průmysl jako panoptikum, přežitek starých časů, a jeho protagonisty jako choré mozky.  

Tím, že herci vypadají stejně, mají možnost střídat se ve stejných postavách, které od sebe odlišují buď imitací jejich hlasů, nebo verbálním pojmenováním. Holiček je situuje do statických či polo-statických kompozic, jen občas rozehrává drobnější pohybově groteskní výstupy a skeče. Právě díky výtvarné podobě inscenace se daří srozumitelně předat zvláštní a působivou myšlenku: totiž, že slavné osobnosti našeho showbyznysu jsou vlastně identické. Jistě ne svojí podobou, ale svým chováním, egem, vyprázdněností, sklonům ke lži a skandálům, pletky s politikou, názory a jistou otravností, se kterou působí na ostatní lidi.

Paradoxní a zábavné je, že sledujeme mnoho osobností české populární hudby a přitom se s hudbou v inscenaci téměř nepracuje. Během večera zaznívá jen krátká znělka zpívaná herci, která tvoří předěl mezi jednotlivými obrazy, a dvakrát znělka Uvolněte se, prosím, kterou hrají a zpívají také sami herci. Jako by tak v životě hudebních umělců nebyla hudba pro jejich kariéry vůbec důležitá.

Nelze nezmínit podobu Roků a kroků s inscenací, kterou nedávno uvedli studenti KALD DAMU ve školním divadle DISK pod názvem Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018. Podobně jako Holiček, i zde kolektiv autorů mapuje historické dění v českých zemích s tím rozdílem, že pražští ukazují malost a zbabělost českého národa na skutečných událostech spojených s pražskými divadly, ať už je to odsouzení atentátu na Heydricha, pochlebování Klementu Gottwaldovi, podepisování Anticharty, nebo třeba Sametová revoluce. Zásadní rozdíl je i v tom, že Prodaná nevěsta se nevyjadřuje k dnešku, kdežto Holiček se nebojí otevřeně kritizovat a zesměšňovat ani prezidenta ani premiéra.

Já osobně těmto typům her fandím a obě zmíněné inscenace považuji za kromobyčejně zdařilé. Uvádění takových tvarů si vynucuje naše česká povaha, která má tendenci rychle zapomínat. Ucelené shrnutí společenských faux-pas a politických přehmatů snad bude mít výchovný účinek: podívejte se, co se tu dělo za příšerné věci a podívejte se, jak jsme se z nich dodnes nepoučili.

Martin Tilšar.


ROKY A KROKY

Braňo Holiček

Národní divadlo Brno, Divadlo Reduta

14. března 2019


Autor a režie: Braňo Holiček

Dramaturgie: Ilona Smejkalová

Scéna: Nikola Tempír

Kostýmy: Lenka Odvárková

Foto: Jakub Jíra

https://www.ndbrno.cz