PATRONA PATRONA ČESKÉ ZEMĚ

11.04.2019

#ČINOHRA Vedení málokterého "tuzemského" (a ještě přidám takový ten přídomek "regionálního"*) divadla má tolik odvahy a osloví autorku nebo autora. Častěji spíše k dramatizaci, a to pouze někde, a jestli k novému textu, tak skoro vůbec. Ale věřte, nevěřte, občas se podobný experiment podaří a výsledek je, ve zkratce, fascinující. Jihlavské Horácké divadlo oslovilo Lenku Lagronovou, aby se v textu na objednávku zabývala svatováclavským mýtem, protože se kvaltem přibližovalo velké výročí. Kdy jindy rozkrývat hodnotovou krizi a nejistotu národní identity, než v rámci stého výročí vzniku nějaké republiky. 

Lagronové text je tak mnohovrstevnatou, v řadě detailů překvapující, originální jízdou. Pozoruhodný je u něj totiž už pouhý časoprostorový set-up. Do Prahy se vrací čerstvý, nonkonformní biskup Petr (Zdeněk Stejskal). Svatováclavský entuziasta a vegan má s kaplí sv. Václava jiné plány než jeho předchůdci. Chce si ji, skoro jako reinkarnace Václava, zabydlet a mít soukromou svatyni, kde se může dotýkat nebes. O osud kaple, ale i celého svatováclavského mýtu, vede neustálou při s bratrem Jiřím (Stanislav Gerstner), který jakkoliv patetické bájesloví o českém patronovi apriorně odmítá stejně jako národ povzbuzující duch svatováclavského odkazu. Střet dvou extrémních přístupů vyvažuje řádová sestra (Alexandra Palatínusová). S pokorou snáší výstřednosti nového představeného a zároveň hledá v jeho konání nějaký smysl. Do mixu historických paralel ještě Lagronová zapojuje skutečnost, že jedinou památkou na sv. Václava je Černého parodická realizace v pasáži Lucerna a stále se hledá podoba jezdecké sochy, která by světce dostatečně důstojně připomínala. Ve snovém bezčasí, mimo dějinnou kauzalitu, se tak zároveň mýtus zhmotňuje i popírá. Obraz současnosti je navíc po jazykové i vizuální stránce natolik bohatý, že si ho častokrát všudypřítomná prázdnota snad ani nezasluhuje. Obrazový průvodce po středoevropských démonech, režisér Rastislav Ballek, "rozžívá" české ideové vakuum sytými barvami, ironickým popichováním a skládá nelineární vitráž.  

Svatý Václav měl premiéru v říjnu 2018 a potká ho stejný osud jako další Ballekovu vyjímečnou inscenaci - Jánošíka z nitranského Divadla Andreja Bagara (což byla unikátní divadelní jízda, na které se shodli staří, mladí, konzervy i punkáči). Úkolem divadelních kritiků prý není doporučovat, natož radit, na co chodit do divadla, ale já to udělám, s jistou svatováclavskou naivitou si proženu hlavou patronu patrona české země a vyřknu: "4. května se v Horáckém divadle tento skvost hraje naposledy. A je to škoda, protože je jednou z těch inscenací, která o vrozeném postižení zvaném "češství", jeho schyzofrenii řekne více než dlouhosáhlé analýzy procesů uvnitř tzv. rozdělené společnosti. Must see."

Martin M. Macháček


*My, pamětníci, si jistě vzpomeneme na pořad Divadlo žije! (či jinou parádu), kde jedna z mnoha chytrých hlav definovala divadelní region/oblast jako veškeré územím za hranicí Prahy 10 směrem od centra. To znamená zbytek republiky, ale třeba i Praha 11. To koukáte, jak se dá zamést s hustotou divadelní sítě i (názorovou) konzistencí českého území.


SVATÝ VÁCLAV

Lenka Lagronová

Horácké divadlo Jihlava

psáno z předposlední reprízy


Režie: Rastislav Ballek

Dramaturgie: Martin Kubran a Barbora Jandová

Scéna: Tom Ciller

Kostýmy: Katarína Holková

Hudba: Matúš Kobolka


FOTO: Igor Stančík

https://www.hdj.cz