PIPETKA

13.02.2021

#COVIDOVÉZÁPISKY #ALICE Tak jsem tady. Budova v nejmenované části Prahy, můj urputnej prst na zvonku a ještě urputnější pohled zdravotní sestry, která otevírá dveře.

"Co chcete?"

Co bych asi tak mohla chtít. Chci dovnitř. Po půl roce čekání na bary a na divadlo mám už značně osezenej zadek a chci pracovat. Sestra mě odvede šedobílým bludištěm někam nahoru. Tak jsem tady. Tadá, slavná divadelní režisérka, umělkyně, nedostudovaná. V covidový laborce, která vlastně není covidová, ale protože je covid, tak se covidovou na nějakou chvíli více méně stala. Hledám paní šéfovou. Jdu totiž na veledůležitej pohovor. Šéfová tu není, protože tu byla do pěti do rána a teď je místo laboratoře v posteli. Přebírá mě paní, která sice není šéfová, ale má už svůj věk a šéfová by asi být chtěla.

"Tak se obleč."

Hm. Oblečení. Aha. To mě nenapadlo, že bych si měla něco nosit s sebou. Jdu přece na pohovor. Teď tu stojím ve vyfasovaných divnobílých obřích laboratorních kalhotech, ještě větším, léty vyšedlým, triku a vypadám jako stopadesátikilová pacientka těsně před skonem.

"Tak já ti ukážu, jak se to dělá," řekne letitá.

Jo. Pipetu jsem nedržela v ruce skoro šest let. A před těma šesti lety jsem si byla sakra jistá, že do laborky už nikdy v životě nepáchnu, svůj život zasvětím estetice, divadlu a umění a na pipetu se budu dívat jenom jako na podivnej falickej motiv ve svých inscenacích. Ale pipetování se prý nezapomíná.

Stojím ve skafandru a neudýchatelným respirátoru za kolegyní a čučím, jak se tam ty korony pipetují.

"Tak a teď ty," řekne letitá a odsune se od digestoře.

Uf. Teď já. První pokus trochu chabý. Utřu rozcintaný šušně z digestoře a urputně se soustředím. Na mý pipetě právě visí devadesát šest testovaných existencí. Když to podělám, zničím minimálně na deset dnů životy lidí, který by mohly trajdat venku a místo toho budou sedět doma tak jako já minulýho půl roku. Znovu se urputně soustředím - a zjišťuju, že pipetování se opravdu nezapomíná. Když už se jednou rozjedeš, šestadevadesát vzorků máš na písíárko napipetovaných raz dva a můžeš jet dál. Tak jedu dál. Svět se zhušťuje do cizích soplů ve zkumavkách. Někdy tak hustých, že za boha nejdou nabrat, někdy krvavých a někdy naopak krásně vodových. Nejradši mám ty vodový, ty se pipetujou rychle a nemusíš se s tím prát.

A dny ubíhaj. Každej den chodím do laboratoře v nejmenovaný části Prahy a ve své umělecké naivitě věřím, že tím spasím svět. A taky svou peněženku. Pipetuju... a pipetuju... a pipetuju... a pipetuju.

Občas si k pipetování pouštím černý rozkřusaný rádio, který nám do laborky nainstalovali, abychom netrpěli nedostatkem kultury. Pouštím Oldies rádio 103,7 FM - Šedesátky po šesté. Ty jsou nejlepší. Osmdesátky po osmé mě moc nebaví, a když šušníkuju dýl než do deseti, tak už není co poslouchat, protože to už není oldies. Občas v rádiu zaslechnu srdceryvný hlas pana premiéra, jak jsou sestry a doktoři všichni skvělí a že jim děkujeme. Teď jsem vlastně asi taky v klubu "děkovaných". A upřímně mi to je většinu času dost u prdele. Křeče v mých palcích nikoho nezajímají. Ty v zápěstí samozřejmě taky ne, to má prostě každej, kdo pracuje rukama. Křeče v zádech taky nikoho nezajímaj. Vykloubená noha taky nezajímá. Můžu jezdit bez úhony po devátý po městě, ale to zas moc nezajímá mě.

Čtyři měsíce pipetuju. Když se hodně testuje, tak pracuju, když se netestuje, tak práci nemám. Místo Oldies rádia občas pustím Vltavu a poslouchám rozhovory s naděje plnýma umělcema, kteří díky týhle krizi konečně našli cestu k sobě, vyřezávají ze dřeva, malují, učí se meditovat a cvičí jógu. A ze mě se mezitím stává slečna Pipetka. Zaskafandrovaná a zarespirátorovaná se hrabu v cizích soplech, brečím a prožívám svou vlastní uměleckou krizi. Vyřezávání ze dřeva začínám bytostně nesnášet.

Alice Škrrr