PO POVRCHU A HLUBINOU ZDENKY JOSEFI

07.03.2021

#MALÁINVENTURA #ALICE Natěšená, roztřesená. Jsem tady, před X desítkou. Nevěřícně zírám na zavřené dveře divadla a čekám na klíčníka, aby mě propustil do hlubin Zdenky Josefi. MALÁ INVENTURA sere online a já se ocitám ve skupince vyvolených, mávám produkční negativním testem před očima a JDU DO DIVADLA.

Do tmy mluví rosnička z videozáznamu. Současná situace a vládní nařízení jako počasí. Zataženo, občas ještě víc zataženo, myslíme na důchodce a blázníme. Předpověď končí v absolutním rozkladu a média nás na chvíli nechávají samotné. Performerka leží na miniaturním prostůrku, který má z celé šíře prostoru X desítky vyhrazený plexisklovou deskou. Tanečnice na zemi mává na svůj světelný odraz na stropě. Odraz mává zpátky, z dálky. Je to vůbec ona? Hello from the other side. Naprostá samota a zklidnění, jenom sama se sebou. Josefi si nejprve vymezuje svůj vlastní prostor, pak až přichází tanec. Velmi opatrný, zdráhavý. Tanečnice se neustále drží u sloupu nebo při stěně, přitahována k těmto pevným bodům. Jedna část těla by se chtěla rozletět, zatímco druhá ji až násilně přidržuje tam, kde je. Pocity stísněnosti jako neustále se opakující obdobné pohyby. Kývání a zmítání člověka bojujícího s vnější neviditelnou silou. Obrovský kámen, který od začátku leží uprostřed jeviště, volá po pozornosti. Performerka si ho hodí na hrudník jakoby nic, nechává se zavalit. Všudypřítomná bolest úzkosti v jasném a přesném znaku.

Po čtyřech měsících jsem vylezla ze svého úzkostiplného pokojíčku a sleduji, co všechno jsem prakticky za tu dobu prožila. Zavalenost médii, neschopnost usledovat rychle se měnící nařízení, nenaplnitelná potřeba odjet někam hodně daleko a zmizet z toho všeho. Je logické, že karanténní pocity se do tvorby umělců budou promítat jak v jejím průběhu, tak po ní. Otázkou zůstává, jestli musíme být tak moc doslovní. Tahle doslovnost totiž ztrácí nadhled, a kde není nadhled, tam je nimrání. A Zdenka Josefi se v Hladinou ráda nimrá. Popisná hudba inscenace pak akorát podtrhuje to, co všichni víme. "Někam se ztratit. Na chvíli se zastavit." Jsem ráda, že jsem v divadle, užívám si ten závěrečný moment, kdy se zhasne, dohraje hudba a já můžu sedět se slzami v očích, že jsem to viděla naživo. Jsem ráda a je mi prakticky jedno, co jsem viděla, ale tak nějak tuším, že mi to bude jedno i zítra i ty dny potom, protože nic nového toto vidění do mého současného světa nepřineslo.

Alice Škrrr


Foto: Barbora Johansson Pivoňková