POCIT PROCESU #1

24.03.2021

#PROCES019 Oslovili jsme studentky režie na katedře alternativního a loutkového divadla, aby pro nás zaznamenaly své zcela subjektivní dojmy z letošního epidemiologicky netradičního klauzurního festivalu Proces 019. Jaké jsou pocity z prezentace školních projektů v době, kdy divadlo prakticky přestává existovat? Jak se momentálně cítí studenti na KALDu? A kdo je naším prvním respondentem? (red)


Proces019 jezdí tramvají, bloudí ulicema, šlape na kanály, potkáš ho za rohem ve vzdálenosti, kdy je ti blbý mávat, ale i dělat, že ho ještě nevidíš, a musíš přetrpět těch bolestných deset vteřin, než je u tebe. Proces je venku, mění skupenství, schovává se i exhibuje, chce být vidět, ale v očích má nejistotu, už to trochu zapomněl.

Na Letný se mi vtírá skoro až do dveří od domova, máma vždycky říkala: "Když jdeš domů, ohlídni se, jestli za tebou někdo nestojí a nenacpe tě do dveří." Teď se neohlížím - určitě by tam šel někdo, koho znám ze školy. A já si nechci povídat - mám strach, že už to neumím.

V prvních zvláštních dnech zjišťuješ, jak dlouho jsi s nikým nemluvil, jak směšný je slyšet svůj vlastní hlas, ujistíš se, že spolužáci mají stále i dolní polovinu těla, následuje několik setkání, kdy tě někdo po roce a třech změnách identity nepoznal a nepozdravil, ale ty už sis namluvil, že tě určitě nesnáší. Když opadnou všechny rozpaky, přichází ke mně zjištění letošního Procesu, tak pozor: vedle vytouženýho shledání, sdílení momentu a emocí naživo, působí snahy o divadlo slabě. Je mi jedno, co se děje za výlohou. Daleko důležitější je najednou to, co se děje před ní.

Procházka po scénografický výstavě (zírající potichu a trochu divně z opuštěných výloh obchodů a hospod) ve Vršovicích byla silná hlavně tím, co se dělo mezi jednotlivými zastávkami.

Snaha se cení. Snažili se všichni. Katedra ve složité situaci, studenti, jejichž semestry studia pomalu mizí na obrazovce, kde už přes rok něco předstírají, snažili se i občas zmatení kolemjdoucí. Právě to, že Proces vzal za kliku a vyrazil do města, bylo asi tou nejzásadnější inspirací do budoucna, kterou předlouhá komplikovaná situace přinesla. Festival se sice vždycky tvářil jako otevřený veřejnosti, ale dostat se přes rezervace zvládli jen ti nejzapálenější, kteří byli následně odměněni pohledy "Kdo to je? Ty ho znáš?", a to jen v případě, že se dostali i přes bojovou hru "Co a kde je něco s názvem R302?"

Tohle zmizelo a festival měl před sebou ohromný úkol oslovit nejen svou cílovku, která přijde vždycky, ale komunikovat i s těmi, kteří o něm nikdy neslyšeli. Za normální situace by bylo takové otevření klauzur ven revoluční změnou. Ve mně ale zůstává, i přes množství projektů, které, na rozdíl ode mě, dokázaly přinést nové formy a adaptovat se, jeden pocit nejsilnější. Po rozpacích a euforii přichází frustrace, a to dvojnásobná. Srknout si totiž z nápoje, kterej chutná jako to, co bylo dřív, je nebezpečný.

Je pro mě těžký cítit výzvu a energii z reformy něčeho, co jsem v původním stavu skoro nezažila.

Je pro mě těžký jít na divadelní festival a myslet to vážně, když divadelně nejsilnější události v mým posledním roce byly zádušní mše a pohřební obřady. Dřív by mi na moje radikální výroky pronášený bez rozmyslu někdo opáčil: "To přece nemůžeš srovnávat." Dneska můžu. Ale upřímně k sobě i tobě, nemám z toho argumentačního vítězství ani nejmenší pocit radosti z trumfu.

Valentýna Šatrová


Foto: Klára Žantová, Tomáš Vobořil (Proces 019)