POCIT PROCESU #2

09.04.2021

#PROCES019 #MARTA Oslovili jsme studentky režie na katedře alternativního a loutkového divadla, aby pro nás zaznamenaly své zcela subjektivní dojmy z letošního epidemiologicky netradičního klauzurního festivalu Proces 019. Jaké jsou pocity z prezentace školních projektů v době, kdy divadlo prakticky přestává existovat? Jak se momentálně cítí studenti na KALDu? A kdo je naším druhým respondentem? (red)


Divadlo je událost a divadelní festival je událost druhá. Přestávky mezi představeními, které si krátíte rozhovory ve foyer nebo v kavárně, náhodná setkání na ulici, chystání se, oblékání, těšení, plánování programu na další den. Všechny tyhle malé události se dějí právě díky těm, které začínají potemněním sálu a náhlým utišením publika. Ale nejsou nijak méně důležité - naopak, z řady po sobě jdoucích divadelních představení vytvářejí festival.

Letošní zimní Proces byl jiný, odehrával se ve výlohách obchodů a na internetových platformách. Ne moc lákavá představa. Ale ukázalo se, že ježdění na kole se prostě nezapomíná, i když je kolo trochu jiný a porouchaný. A že i divadlo venku nebo online pořád potvrzuje své bytostné vlastnosti, které mu nikdo nikdy nevezme. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že se děje tady a teď, potřebuje spoluúčast performera a diváka a pokaždé znovu podléhá všem aktuálním okolnostem.

V divadle už jsem nebyla půl roku a hodně mi chybí. Nedokážu ale říct, po které z těch dvou druhů událostí se mi stýská víc. Během Procesu jsem si užívala především ty prvně zmiňované, které se dějí mimoděk samy od sebe, a právě tím jsou tak krásné. Bylo skvělé procházet si výstavu ve Vršovicích a každou chvíli potkat povědomou tvář, těšilo mě mluvit s lidmi, které jsem klidně i rok neviděla, užívala jsem si ten známý pocit, kdy se musíte ztišit, protože "už to začíná". Ač všechno podléhalo podmínkám pandemie, byly tu jisté podobnosti, které mi alespoň vzdáleně dávaly zažít atmosféru festivalu. Přesto pro mě letošní klauzury byly úplně o něčem jiném než o prezentaci práce jednotlivých studentů, jak to většinou bývá.

Tím, že naše katedra klauzury uskutečňuje formou festivalu (což mi přijde jako skvělá věc), někdy trochu zapomínám na to, že by tu nemělo jít tolik o to, abych já jako "budoucí umělkyně" vytvořila bod do programu festivalu, ale spíš o to, abych se já jako studentka něco naučila, něco o sobě zjistila a posunula se dál. Je samozřejmě otázkou, jak se má s takovým náhledem na věc naše práce hodnotit a zda se vůbec hodnotit má. Jestli spíš nejde o sdílení různých přístupů, o sdílení toho, na čem jsme se spálili a co si naopak do dalšího tvůrčího procesu odnášíme jako dobrou strategii.

Jak přistoupit k našemu hodnocení, ale i k celé výuce - způsobu zadávání úkolů nebo lektorování naší tvorby, - je věčným tématem i mimo koronavirovou pandemii, ale teď se to v nových (nevyhovujících) podmínkách stává klíčovou otázkou, kterou jsme právě díky Procesu 019 konečně začali otevřeně řešit. Nikdo nám sice ztracený čas ve škole nevrátí, jde ale hlavně o to, že jsme o tom začali vzájemně komunikovat. Konečně se rozbilo předtím trvající společné mlčení a čekání na to, až se tohle všechno přežene. V současné době se jednou za pár týdnů pořádají celokatederní diskuse, na kterých se studenti i pedagogové vzájemně informují o tom, jak se jim (ne)daří se s nastalou situací vyrovnávat, a zároveň se snaží přijít na to, jak k současné situaci přistoupit. Co, kde, jak a proč něco vůbec vytvářet.

Přesně v tom se pro mě odehrála ta největší událost klauzur, bez ohledu na to, kolik divadel jsem během nich viděla. Možnost setkání, možnost dialogu, možnost říct, že to nestačí.

Marta Hermannová


Foto: Klára Žantová, Tomáš Vobořil (Proces 019)