POŘÁDNÉ KaDivadlo

12.10.2019

#MACHO7 Někdy je dobré z (kni)hoven vytáhnout text, na který se dlouho nesáhlo. Odstranit horní nánosy časem usazené špíny, potěžkat v rukou dramaturgových, provonět řádky jednotlivých replik a prověřit, že umí stále bolestně zasáhnout tam, kde to nikdo nečeká. Třeba v... v HaDivadle. Tamější 44. sezónu s výmluvným názvem "Práce", sevřený a v důsledku logický myšlenkový celek, uzavřely Schwabovy Prezidentky, rozkošná hříčka, jejíž hovniskem... ehm... ohniskem jsou tři dámy a puch, v němž žijí. Marie Ludvíková, Kamila Valůšková a Monika Maláčová ale nejsou hodné, neřkuli pohádkově hodné či spíše pohádkové babičky, co pletou šály z vláken své moudrosti, ale pořádné pavlačové jedubáby, nádoby vyčerpání, nenávisti, frustrace a promarněné seberealizace.  

Setkání Kamily Polívkové s HaDivadlem je vždycky zážitkem. První všechny uvrhla na dno depresivní propasti Macocha a nyní, v Prezidentkách, rozmazává po obličejích půvabnou barvitou grotesku o stáří a stárnutí. Ovšem nikolivě jako něčem důstojném, ale značně zahnívajícím a neperspektivním. Vize stáří je v inscenaci otravná, ve smyslu jedovatá představa odkladiště nastřádeného hnusu a všechny zmíněné dámy se natravují navzájem. Není jisté, zda je chcete litovat, nebo se jich štítit. 


Inscenátoři v průvodním komentáři připomínají stárnoucí populaci i otázky, zda systém dokáže v budoucnu saturovat její potřeby. Pokud má budoucnost vypadat tak jako bizarní zjevení Madonny v inscenaci, tak báby s námi a zlý pryč.