POSELSTVÍ ŠÉFREDAKTOREK DO NOVÉ DIVADELNÍ SEZÓNY

18.10.2019

Tak už nám to zas začalo. Koloběh dlouho očekávaných premiér, na který dobíháš opocenej a udejchanej jak po maratonu. Proč? Protože zas nestíháš. Ráno, ještě se slepenejma očima, sprintuješ do Divadelního ústavu, vydělat si těch pár korunek na rohlíky a filtr s mlíkem. Koncept snídaní se vytratil ze života už dávno. S flekama od kafe na tričku slibuješ, že všechny články určitě dodáš do termínu. Knihovna. Škola. Další redakční rada. Schůzka nezávislýho projektu, na kterym chceš strašně dělat, ale nemáš na něj čas. Škola. Oběd? Ten se ztratil někde mezi estetikou a teorií dramatu. Další kafe. Dneska kolikátý? Čtvrtý? Do háje, seminárka do zejtra! Kámošům ve školní kavárně na otázku "Jak to jde?" odpovídáš, že v poho, ale ve skutečnosti se ti kroutěj vnitřnosti při pomyšlení, že na volnej den to vypadá až na Vánoce. "Určitě zajdem na to vínko!" jak si všichni slibujeme minimálně dva roky. Tvůj byt vypadá jako po explozi menší miny. Prodíráš se cestičkou k posteli a marně hledáš něco reprezentativního (tj. vypranýho) na tu premču. Fake it till you make it. Ne? Do divadla dobíháš těsně před začátkem, což nesnášíš. Za svoje zpoždění se ale neopomeneš masochisticky šikanovat celou cestu MHD. Dosednutí do sedačky rovná se vysvobození. Na nějakou dobu nic nemusíš. Navíc, když múza na tvůrce nedýchne, můžeš spát. Ve foyer už po tisícátý tuhle sezónu zdravíš známý tváře a slibuješ si, že dneska se nezabředneš do nekonečný intelektuální diskuze na téma vývoje současného performativního umění směrem do prdele. Tvoji kamarádi ze života před divadlem ti řikaj, že ses změnil, že seš elitář, že žiješ jen ve svojí bublině. Nemáš už ani sílu jim to vyvracet. Než usneš, hlavou ti běží, co všechno si ještě nedokázal: zajít k zubaři, udělat autoškolu, mezi redakční schůzi 1 a 2 vecpat jazykové lekce (jinak si přece rovnou můžeš jít lehnout pod most), každej den číst zprávy a zajímat se o politiku, ekologii, ekonomii, víc chodit na výstavy a do kina, ráno vstávat o hodinu dřív a pravidelně cvičit, přestat mít blbou náladu, koupit si zimní bundu (za co jako?), začít jíst zdravě, jet na Erasmus, naučit se dělat něco rukama, abys v dospělosti neumřel hlady, dočíst tu Babylonskou věž knih vedle postele, měl bys...

Tenhle článek píšeme proto, abychom sobě i tobě připomněly, že takovejhle život je absurdnější než nejabsurdnější drama. Proto si dáváme do týhle divadelní sezóny jen jedno předsevzetí (a ne milion): Měli bychom bejt víc v pohodě! 

A novej start čeká i PASQUIL. Chceme zůstat mladym neotřelym hlasem. A co nás zajímá? Především nezávislá tvorba čerstvých tvůrců, studentů a malých spolků. Prostě nová krev. Tak nám zůstaňte věrní. Zastavte se v tom chaosu a čtěte PASQUIL!


Tak na viděnou ve foyer! 

Sarah Slavíčková a Ema Šlechtová

šéfredaktorky