PRAŽSKÁ TOSCA V UNIFORMĚ

24.02.2019

#OPERA Toscu v Národním divadle dostal za úkol nastudovat hostující francouzský režisér Arnaud Bernard, který se s dílem nesetkal poprvé. Již v minulosti ji totiž režíroval v Opeře v Římě a děj situoval do filmových studií Cinecittà. Nyní se Bernard rozhodl děj Pucciniho opery posunout do 20. století a jak uvádí v programu, chtěl propojit dílo s pražským publikem a připomenout mu tak temnou minulost padesátých let v Československu. 

Přestože se režisér rozhodl Pražanům připomenout drsná léta spojená s nejtvrdším obdobím komunistického režimu, kdy docházelo k vykonstruovaným soudním procesům, trestům smrti, donášení, drsným vyšetřovacím metodám Státní bezpečnosti, je Tosca dle předlohy situovaná do Říma (celé jeviště je pokryté mapou města). Kromě tohoto záměru Bernard v programu uvedl své inspirační zdroje, z nichž jedním byl Lavrentij Pavlovič Berija, který se pro něj v této inscenaci stal předobrazem barona Scarpii. Berija, přezdívaný Stalinův řezník, vykonavatel Stalinových čistek, šéf NKVD a mimo to člověk zodpovědný za Katyňský masakr. Další inspirací byl Bernardovi Oscarem oceněný film Životy těch druhých o tajné východoněmecké policii Stasi. 

Již při příchodu diváků do hlediště je roztažená opona a dění na jevišti nás uvádí do atmosféry. Hned zpočátku je tedy divákovi nabídnuto téma, kolem kterého se bude Bernardova Tosca točit, tedy policejní mašinérie a zneužívání moci. Scéna evokuje policejní stanici, za několika stoly vidíme zapisovatele a slyšíme nekonečné klapání psacích strojů, telefonování. Součástí hrací plochy je také ochoz, uprostřed dveře a za nimi rozsvícená místnost. Kam se člověk jenom podívá, vidí muže v uniformách. Je jasné, že do popředí se dostává policie s výslechy a krutý baron Scarpia (Francesco Landoti) se svým zvířecím chtíčem. 

Teprve po policejním prologu začíná hrát orchestr. Několik mužů přináší černobílé kulisy římských památek, ale zároveň se zčásti neustále nacházíme na komisariátě. Hrací prostor je stále kolem dokola obklopen muži v uniformách. To ve mně vzbuzuje pocit neustálého dohledu. První dějství přesto nepřinese žádné překvapivé momenty, až na závěrečnou scénu, kdy se po výslechu kostelníka (Ivo Hrachovec) odnese většina kulis a na scénu je násilím přiváděn dav lidí, kteří jsou vzápětí vyslýcháni kvůli útěku vězně z Andělského hradu. Identifikace osob potom probíhá kriminalistickou metodou bertillonáže francouzského policejního důstojníka Alphonse Bertillona. Scéna končí velmi efektně. V momentě, kdy fotograf fotografuje malého chlapce a zmáčkne spoušť aparátu, všichni se zastaví, jakoby se dění na jevišti proměnilo v jeden velký snímek a divák vidí jen barona Scarpiu, jak osahává mladou ženu a následně ji násilím odvléká pryč. Pozornost je tedy opět stržena k tyranii, násilí a zneužívání moci. 

(...) Bernard v programu uvedl své inspirační zdroje, z nichž jedním byl Lavrentij Pavlovič Berija (...), přezdívaný Stalinův řezník, vykonavatel Stalinových čistek, šéf NKVD a mimo to člověk zodpovědný za Katyňský masakr. 

V druhém dějství se scéna mění na kancelář barona Scarpii. Ve středu hrací plochy se nachází jeho stůl s různými spisy, za ním je mapa. Zpočátku se v kanceláři opět motá mnoho uniformovaných mužů. Tosca (Barbara Haveman) přichází krátce po začátku dějství a je nucena poslouchat krutý výslech Cavaradossiho, který je mučen elektrickým proudem. V tuto chvíli se pracuje se záblesky světel, přesto je scéna pro diváka málo dramatická. Tosca v nás nevzbudí dojem, že má strach o svého milovaného a po jevišti nelogicky pobíhá. A ani baronovo vydírání Toscy nepůsobí příliš dramaticky. Bernard tvrdí, že Berija je muž, jenž je naprostým zosobněním Pucciniho Scarpii, a proto se mu stal inspirací. Uvědomíme-li si ale fakt, jak odporným člověkem Berija byl, má k němu Landolfiho pojetí Scarpii opravdu hodně daleko. I když je Scarpia ten, o kom se opera hraje, jeho tyranie by mohla být přeci jenom více zdůrazněna a prohloubena. 

I v posledním dějství se scéna mění. Z jeviště se stane šikmá plocha a v zadním plánu se zvedne Cavaradossiho obraz s Andělským hradem v pozadí. Několik mužů přebírá obrazy ve voze. Možná je to válečná kořist, možná zabavená sbírka. A na zemi sedí malý chlapec a nešťastně zpívá - je to stejný chlapec, který již na začátku prvního dějství vesele skákal panáka. Mohl by symbolizovat naději a snad i svobodu. Nejen pro samotného Cavaradossiho, ale i pro ostatní. Poté, co policie Cavaradossiho zastřelí, utíká Tosca na ochoz. Opět jsem zmatená. Co najednou představuje ochoz? Hradby Andělského hradu? Nakonec, ve velkolepém závěru, spadne do nasvíceného propadliště hadrový panák (panák Toscy v životní velikosti), což bohužel působilo velmi amatérsky a trapně.

Tosca Arnauda Bernarda má sice jasně dané téma, ale režisér ho nedokázal plně využít a naplnit. Scénografie Camille Dugase není příliš funkční (např. nevyužitá šikma, nefunkční Cavaradossiho lešení). Vztah Toscy a Cavaradossiho nevzbudil příliš velké emoce a tyran Scarpia, na němž byla inscenace postavena, nebyl vzhledem k režisérově inspiraci dostatečně vykreslen. Největším problémem pražské Toscy je fakt, že většina momentů naprosto postrádá svou logiku a někdy hraničí s trapností.

Tereza Stejskalová


TOSCA

Giacomo Puccini

Národní divadlo

12. ledna 2019, 19.00


Autor libreta: Giuseppe Giacosa, Luigi Illica

Hudební nastudování: Andreas Sebastian Weiser

Režie: Arnaud Bernard

Scéna: Camille Dugas

Kostýmy: Arnaud Bernard

Světelný design: Arnaud Bernard

Asistent režie: Angela Kleopatra Saroglou

Spoluautorka kostýmů: Marianna Stránská

Sbormistr: Adolf Melichar

Dramaturgie: Jitka Slavíková


Orchestr Státní opery

Sbor Státní opery

Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála

Foto: Patrik Borecký

www.narodni-divadlo.cz