PŘED BITVOU SOUZNÍME

20.08.2020

Ve tmě se z navlhlé trávy začínají třást zimou kotníky. Veškeré teplo dne vzalo Labe a spící vosy. Anebo uvízlo jinde? Zastavilo se v sochách a kamenných schodech před hospitálem. Po cestě z festivalového baru v noci položíte ruku na kámen a všechny denní teploty se v něm uchovají o něco déle. Třeba si nás sochy taky budou pamatovat i po našem odjezdu. Píle a Střídmost na nás rychle zapomenou, Obžerství a Lehkomyslnost se po festivalu nafouknou, slezou ze svých podstavců a budou nás doprovázet až do našich domovů.

Je to exkluzivní prostor pro melancholická zamyšlení - mít možnost chodit v noci mezi dynamickými sochami. Bez návštěvníků festivalu, v přípravné fázi, kdy ještě ani temné monumentální obrysy neví, co se kolem nich bude dít následující dny. Nebo to možná už tuší. Uchovávají v sobě minulé roky a pomalu se připravují na vnímavé diváky, kterým budou vracet pohledy, rozžívat představivost a provokovat k sebereflexi. Soudit nás za opilé nejisté chůze po schodech a ráno vítat naše odhodlaná těla vláčející se přes Labe zase zpátky. Na tohle se sochy připravují? Nebo je to jen geniální ukázka barokního moralizujícího principu? Vyvolat pocit, že mě kus kamene bude kárat a dohlížet na mě při každém kroku, který na Kuksu udělám. Soudní síň rozestoupená při každé ranní cestě.

Ale zatím se nic neděje. Zatím jsme spolu jen v pološeru a nočním klidu pobyly v souladu. Čtyři holky, čtyři piva, pomalé Labe a všechny naše ctnosti. Připravený bar, připravené šapitó, připravené divadlo a klid posledního volného večera bez bojů o jídlo, pivo, spánek. Melancholie a pozastavení si teď dají pauzu, vrátí se až po boji.

Za vítězství považuji už to, že jsem si první den na schodech k hospitálu nerozedřela koleno, ani nezvrtla kotník. Ťukám o kámen.

Alexandra Ratajová


FOTO: Michal Stránský