PŘEKRÁSNÝ NOVÝ SVĚT?

03.04.2021

#MARTIN: Co všechno jsme ochotní obětovat ve prospěch většího komfortu, pohodlí a dobré životní úrovně? Jak velká je moc peněz, že válcuje životy i v tak hyperkorektní a svobodné zemi, jakou je Švédsko? Co znamená být příslušníkem určitého národa? Na podobné otázky hledá odpovědi mladá česko-švédská režisérka Greta Stocklassa ve svém dokumentu Kiruna - překrásný nový svět.

Kiruna je nejsevernější město Švédského království. Má sedmnáct tisíc obyvatel a je celosvětově známá masivní těžbou železné rudy se stoletou tradicí. Konečně zmiňuje se o ní už třeba Karel Čapek ve své Cestě na sever. Protože se však důl víc a víc zakusuje pod město, musí se teď jeho část o tři kilometry přesunout. A právě největší akce v dějinách švédského stěhování je předmětem zájmu Stocklassina dokumentu.

Sledujeme v něm tři postavy, které v Kiruně žijí. Učitel na místním gymnáziu reprezentuje starou generaci a dva teenageři příští pokolení, které bude v novém městě žít. Mladý jemenský uprchlík žádající zde o azyl otevírá téma kořenů, migrace, politiky a zesiluje význam domova. Švédská maturantka zase prožívá období, během kterého se skrze historii místa snaží pochopit, kým vlastně je.

Díky střihu Hany Dvořáčkové je film mozaikou, sledem až impresionistických mikrosituací, které tvoří časosběrnou koláž dění a nálad ve městě. Během dvou zachycených let jsme svědky starodávného rituálu volby svaté Lucie v místním kostele, polárního dne, převozů dřevěných domů na autech, polární záře a spousty dalších všedností. Ale i z těch dělá kamera Stanislava Adama významné události. Pečlivě promyšlené záběry totiž často působí jako zarámované obrazy, jako samostatně komponovaná výtvarná díla.

Pokud jde o záměr, sama autorka v rozhovoru pro Českou televizi říká: "Jela jsem tam s očekáváním, že půjde o jednoznačný konflikt mezi zlou těžební společností a malými slabými lidmi, kteří se brání. A zaujalo mě, že to tak není." Z dokumentu je však cítit, že tohle očekávání se jí tak úplně opustit nepodařilo.

Situace města totiž není nahlížena neutrálně, objektivně nebo s odstupem. I když se autorka ve filmu neobjevuje jako vypravěčka či průvodkyně, její názor je v něm všudypřítomný. Stane-li se například někomu nějaké příkoří či nespravedlnost, často následuje tendenční záběr na vagony a hromady narubané rudy. Jako bychom nesměli pochybovat, odkud se všechno zlo v Kiruně bere. Při navozování chtěných emocí také obratně pracuje s hudbou, kterou složil zvukař filmu Pavel Jan. Jde o zlověstnou kombinaci do zvuku převedeného elektromagnetického vlnění místních spotřebičů a krátkých skladeb pro kostelní varhany. Ty zdejší získaly vibracemi z důlních odstřelů unikátně rozladěný a ponurý zvuk.

Fantastická příležitost vystavět a vybudovat nové město přesně podle toho, jak je aktuálně třeba, se objevuje jen ve formě propagačních videí těžební společnosti. A ta jsou tvrdě manipulativní, optimismus z nich jen stříká, všechno v demolovaném městě je skvělé a brzy bude ještě mnohem lepší! Opravdu to proto vypadá, že Kiruňany už nic dobrého nečeká. Onen "překrásný nový svět" v názvu tak od autorky vyznívá jako jakýsi útrpný úšklebek.

Film otevírá mnoho témat. Zvlášť silně působí styl života mladých lidí. Vůči celku je to drobnost, ale nelze si nevšimnout, že jen velice málokdy vidíme mladé hrdiny jinak než s laptopem či mobilním telefonem v ruce. Starostí dívky není to, že jí zboří rodný dům, stará se jen, kde v tom novém budou zásuvky na spotřebiče. Veškerý jejich známý svět se okolo nich hroutí, ale mladým je to jedno, protože internet v Kiruně stále funguje.

Dokument jako celek vyzařuje zvláštní zmrzlý a tísnivý smutek, na kterém je ale přitom něco děsivě přitažlivého.

Martin Tilšar.