PUSH, PUSH BABY!

10.06.2019

english below ↓


Sisyfos, kámen, hora - sisyfovská práce. Práce marná, nesmyslná, otupující, taková, ze které nemůže být nikdy užitek. Práce, která nemá smysl. Soubor Eleny Zamparutti a Francesca Cocco z Itálie valí své matně černé nafouknuté míče po Náměstí Jana Palacha.

Rozpálené kočičí hlavy a rudolfinské schody jsou plné normálního pražského shonu - fotící se turisté, pospíchající manažeři s telefonem u ucha a podivné existence. Výjimkou jsou opodál postávající a netrpěliví diváci. Z levé strany budovy se najednou objevuje sedm performerů v černém oblečení. Každý z nich si nad hlavou nese obří míč. Pohybují se mimořádně pomalu a pečlivě provádí každý další krok. Jednoduchý pohyb, který divák vnímá cíleně úmorně a nepříjemně pomale, však zblízka působí opačným dojmem. Ruce, jimiž obtížně drží kulatý předmět, se jim třesou, po čele jim stékají kapky potu a s tíhou balonu bojují. Černá koule se pro ně po pár krocích stává opravdu těžkým břemenem. Jakmile se seřadí před schody, je jasné, kam jejich cesta povede.

Svůj náklad složí na zem a pomaličku ho tlačí až k vrcholu schodů. Muž, který vedl skupinu již od počátku náročné cesty, jako první zdánlivě dobývá cíl. Zastaví se však, stejně jako posléze ostatní, na předposledním schůdku. Divák je nyní po dlouhém čekání i přes očividný průběh v napětí - co se tedy v závěru stane? Pustí svůj balon ze schodů dolů? Zopakují proces znovu? Performeři však volí jinou cestu. Společně propíchávají svoje břímě jehlou a postupně se ozývají hlasité rány. Nakonec obřadně seberou kousky černého materiálu a na rukách je odnášejí pryč. Koloběh je porušen. Svým aktem říkají této bezvýchodné situaci "ne" a ukazují, že i vedle těch nejjasnějších a zdánlivě i jediných řešení, jsou vždy jiná. Sisyfos a mnoho jiných "pushuje" svůj kámen dál, performeři z Itálie však ne.



Sisyphus, boulder, mountain - sisyphean labour. Work that is futile, pointless, dull and one which will never be useful. Senseless work. The troupe of Elena Zamparutti and Francesco Cocco from Italy roll their inflated black matte balls across Jan Palach square.

The blazing cobblestones and steps of the rudolfinum are filled with the regular prague bustle - tourists taking photos, rushing managers with a phone to their ear and odd entities. The exception is an impatient audience standing nearby. Suddenly, from the building's left side emerge seven performers dressed in black. Each carries a giant ball above their head. They move extremely slowly and make each step deliberately. Simple movement, which seems purposefully grueling and uncomfortably slow to the viewer looks exactly the opposite from up close. Their hands holding the round objects are shaking, their brow is beaded with sweat and they struggle under the ball's weight. The black sphere truly becomes a heavy burden after a few steps. Once they line up under the stairs, it is clear where they are headed next.

They drop their burden to the ground and slowly push it to the top of the stairs. The man leading the group from the very start is very clearly chasing a goal. However, he stops at the penultimate step, as do the others after a while. Now, after the long wait and despite the obvious progression of events, the viewer is in suspense - what happens at the end? Will they drop the ball down the stairs? Will they repeat the process? Performers, however, choose a different route. Together they pierce their burden with needles and several loud bangs can be heard. Finally they ceremonially gather pieces of the black material and carry it away in their hands. The cycle is broken. They use their act to say "no" to this inescapable situation, showing that there are always other solutions besides even the most obvious and seemingly singular ones. Sisyphus and many others still push their boulders but the italian performers do not.

Sarah Slavíčková

PŘEKLAD: František Nový