SHAKE(SPEARE) A PUNK

18.02.2019

#ČINOHRA Spolupráce Jana Klaty a Divadla Pod Palmovkou je bezpochyby jednou z nejvýraznějších divadelních událostí loňské sezóny na pražské scéně. Shakespearova komedie Něco za něco odkrývá společnost prohnilou od nejnižších vrstev až k aristokracii, která dávno přišla o své hodnoty a morální pilíře. Klata, stejně jako ve své době William Shakespeare, poukazuje na stav současného světa a hledá výrazné prostředky, přes něž demonstruje zvrácenost lidského jednání. 

Původní text dramatu prošel poměrně zásadními úpravami. Dramaturgyně Iva Klestilová spolu s Janem Klatou hledali srozumitelnější a aktuálnější jazyk. Přesto se repliky v blankversu téměř striktně drží překladu profesora Hilského. Největších změn se dočkaly promluvy postaviček vídeňského podsvětí, které jsou i v originále psané v próze. Ty vznikaly kolektivně během zkoušení a nejčastěji na základě improvizace. Pompejus nebo Madam Prošoupaná se tak stávají impulzy pro reflexi dnešního světa a upozorňují na populární společenská témata jako ekologie nebo transsexualita. Zásadním problémem škrtání se spíše ukazuje být chaotická práce s časem, způsobená vyloučením některých dovysvětlujících úseků textu. Například celá situace s popravou Claudia, Bernardina a Ragozina je z inscenace značně nečitelná. Přesto mi připadá, že podobná nedorozumění celkovému divadelnímu tvaru vůbec neubližují, a naopak divákovo zmatení občas vede ke katarzi pozornosti. 

Příběh puritána Angela, který se vlivem moci a chlípné touhy po Isabele mění v obraz bytostí, jimiž nejvíce pohrdá, až mrazivě koresponduje s tím, co sledujeme každý den: zákonem stíhaní premiéři, podplacení soudci, pedofilní duchovní nebo třeba jen prospěchářští kariéristé. Scéna Marianina znásilnění, nepříjemně natáhnutá, spíš než kontroverzně působí hororově autenticky. Nejhorší je, že čím déle trvá, tím se divák stává laxnějším. 

Po herecké stránce je kladen velký důraz na tělo. Nejen slovem, ale i pohybem vznikají významotvorné celky. Dalo by se hovořit o hledání balance mezi psychologickým herectvím a fyzickým ztvárňováním postav. Isabela (Tereza Dočkalová) se několik minut zběsile zmítá na podlaze jako posednutá, pevně svírá kříž a propínáním těla evokuje často diskutovanou barokní sochu Extáze sv. Terezy (Gian Lorenzo Bernini). Angelo (Jan Teplý) sebou šije a trhá, zatímco ho opájí pocit moci. Dokonce Kuplířka (Tomáš Dianiška) se projevuje výhradně vyzývavým až extatickým tancem. Nakonec Lucio (Ondřej Veselý) se vyznačuje jakousi "fitness" estetikou pohybu. Takto vzniklé charaktery působí komplexnějším dojmem a každá postava nabývá dalšího rozměru právě přes svou fyzičnost.

Minimalisticky pojatá černá scéna se třemi vyklápěcími plastovými pranýři a dvěma provazovými smyčkami, které výhružně visí v zadním plánu jeviště, umožňuje vznik historicky nekonkrétního prostředí. Zároveň poskytuje prostor pro co nejdetailnější práci se světlem. Polská lightdesignérka Justyna Lagowska vede divákovu pozornost přesně načasovanými světelnými přechody, které často simultánně kopírují hereckou akci. Jednoduché, ale precizní zpracování podporuje celkovou dynamiku a připomíná, že méně je přece jen někdy více. 

Klata vědomě odkazuje na konkrétní jevy a podněcuje k reakci. Klade otázky, při kterých si společnost zacpává uši, protože doopravdy nechce znát jejich odpovědi. Nešokuje, ale chytře připomíná slabosti nás všech. Přesah, virtuozita a perfekcionismus se spojují v dle mého názoru neskutečně promyšlené inscenaci a útočí na divákovu schopnost vnímat a chápat.  

Ema Šlechtová


AUTORČINA POZNÁMKA POD ČAROU

Letošní Valentýn jsem tedy vzhledem k výše popsanému nemohla strávit jinde než na přednášce polského divadelního provokatéra a "punkáče", která proběhla v Hallerově sále na DAMU. Jan Klata prostřednictvím videoukázek ze svých nejzásadnějších inscenací a vtipných úderných komentářů dokázal posluchačům v necelých dvou hodinách vytvořit poměrně ucelenou představu o své režijní metodě. Někde mezi Hamletem a Trójankami mi začalo docházet, jak neskutečně aktivizovanou představivost, smysl pro pocit a odvahu ten člověk má. Za černým death metalovým outfitem, vyholenou lebkou s vyšitými ornamenty a sérií skandálních inscenací se schovává citlivá duše. A sdělení? Kontroverze přežívá. Ne ta prvoplánová, ale ta, která se nezdráhá nastavit společnosti zrcadlo. Možná právě provokace udržuje umění živé. Ten potutelný úsměv "mistra Jana" při záběrech na katolické aktivisty demonstrující před Národním divadlem v Krakově, bránící divákům ve vstupu do budovy a vřískající po "skutečném" umění asi nikdy nezapomenu. 


NĚCO ZA NĚCO

William Shakespeare

Divadlo pod Palmovkou


Režie: Jan Klata

Dramaturgie: Iva Klestilová

Výprava a light design: Justyna Lagowska

Choreografie: Macko Prusak

Foto: Martin Špelda

https://www.podpalmovkou.cz