SHOWCASE: MOVE ME. CRY ME. SMELL ME.

28.01.2020

english below ↓


Na začátku prosince proběhl na pražské DAMU první ročník festivalu "Directing for Devised and Object Theatre", prezentující práce, které se během posledních dvou let urodily na zahraničním magisterském programu katedry alternativního a loutkového divadla - MA DOT.

SÍLA KOLEKTIVU

Program MA DOT osvobozuje divadlo od jeho pojetí jako řemesla a propaguje formu kolektivní tvorby - "všichni dělají všechno". Setkávají se zde studenti z celého světa s odlišnými zkušenostmi a přístupy k tvůrčímu procesu. Je obdivuhodné a inspirující vnímat energii, která z těchto představení na diváka díky kolektivnosti a protínání mezinárodních vlivů doléhá. Vzniká tak svobodná platforma pro uměleckou laboratoř.

Studenti si vypomáhají a navzájem si účinkují v projektech, čímž se nabourává hierarchie divadelního systému a rozmývají se hranice jednotlivých disciplín (herectví, tanec, režie, scénografie atd.). Navíc koncepce jednotlivých inscenací jsou z valné většiny interdisciplinární. Kombinují prvky pohybového, dokumentárního či imerzivního divadla nebo instalace. Přichází tak s výzvou k definování nových funkcí dramaturgie, která se musí vyrovnávat s novými způsoby kompozice děl. Záměr sjednotit všechny divadelní kompetence (technické, teoretické i umělecké) a potřeba nalezení vlastního, individuálního a uměleckého přístupu k vytvoření projektu, je zásadní.

V HLAVNÍ ROLI - DIVÁK

Všechna představení se různými způsoby zabývají otázkami diváctví. Protože bez těch to zkrátka nejde, jen oni rozhodnou, jestli divadlo za jejich účasti vůbec vznikne a jaké bude. Z toho také vyplývá, že žádný z návštěvníků festivalu nestál v roli tradičního, vesměs pasivního, diváka. Je vůbec vhodné v tomto kontextu užívat termínu divák? Tvůrci MA DOT pracují s divákovou "multi-sensorickou zkušeností", takže bychom se mohli vrhnout do horlivé teatrologické diskuse a hledat vhodnější pojmenování - snad účastník, recipient či zakušitel? Marně bychom se však na takto omezeném textovém poli dobrali správného výsledku. Soudobé divadelní tendence možná potřebují novou terminologii, která by lépe vystihla status účastníka a jeho míru participace v divadelní struktuře. Zůstaňme pro naše potřeby u označení "divák".

První představení tvůrkyně Ley Kukovičič s názvem Unknown knowns je pojato jako performativní přednáška s prvky instalace. Uvádí tak všechny zbývající festivalové ukázky, neboť zkoumá pozici diváka v divadelní struktuře. Kukovičič do své promluvy zahrnuje teorii zrcadlových neuronů, rozebírá, co vlastně znamená hrát si. Například oblíbenou dětskou hru na schovávanou připodobňuje k tomu, co se v nás děje během recipování představení. Dochází postupně až k polemice, zda není terorismus extrémní divadelní formou a práce s publikem.

Ačkoliv všechna zhlédnutá představení rozvíjí vlastní divadelní jazyk, spojuje jejich tvůrce tendence probourávat zažité hranice divadla, a především vnitřní hranice zakořeněné v každém z nás.

HERECTVÍ?

Festival přináší neustále se rozšiřující trend "ne-herectví", který klade důraz na silnou angažovanost individuality, osobního příběhu a charakteru performera. Studenti přichází takzvaně s kůží na trh a vlastní identity podrobují výzkumu. Performeři se stávají mistry civilního projevu, nestylizovaného a přirozeného těla. Ačkoliv se nejedná výhradně o herce, přesto důsledně a suverénně ovládají jevištní prostor.

K formě naprostého obnažení se nejvíce přiblížilo představení Pull my finger, jehož režisérka Tinka Avramovase dlouhodobě zabývá až syrovým zobrazením identity svých performerů. Chyba i náhoda jsou vítanými prvky. Avramova si klade otázky, co znamená být "já", hrát si na sebe, nebo hrát někoho jiného. Jak to vlastně vypadá, když předstíráme nebo napodobujeme jiného člověka? Kolik krásy a pravdy se skrývá v totální trapnosti na jevišti? Jaký byl první homosexuální zážitek nebo sex za peníze? Jak vypadá zaměstnání spočívající v celodenním vymýšlení vtipů? Jaké je to pracovat jako kouč krizových situací v hotelovém průmyslu? Avramova se nebojí odhalit ty nejtajnější a nejbizarnější životní příběhy herců bez přikrášlení, čímž nutí k upřímnosti i diváky. Její představení mají sice předem danou strukturu, Avramova ovšem akcentuje ono "teď a tady" a tím přináší do divadelního umění opravdovou živost.

Je něco extrémnějšího než frontální nahota na jevišti? Durativní performance Crying Zone (Zofia Komasa) nás vybízí k zdánlivě pasivní činnosti - sledování deseti performerů, kteří se po dobu třiceti minut střídají na židli "odhalení a nářku" a brečí. Jsem paralyzována v kolika rovinách mě neznámá osoba na židli konfrontuje a kolik se toho ve mně odehrává. Vím, že jsem v divadle, ale performerka doopravdy pláče, je mi stydno ji pozorovat a nahlížet do jejího soukromí. Opravdu bych ji raději viděla nahou! Je to přeci jen hra, ale pocit, že sama dělám něco kontroverzního, neslušného a neetického, vítězí. Chci vidět víc, ačkoliv zrcadlové neurony po chvíli euforie berou prim a mne zahaluje tíživý pocit na hrudi, brečím též. Crying zone v přímém přenosu ohledává meze reality a fikce, vystavuje bezprostřednost, nekontrolovatelnost a přirozenost těla. Autentičnost a forma duševní či emocionální nahoty není v naší společnosti příliš trendy. Odcházím s myšlenkou, kdy jsem naposledy na veřejnosti brečela...

NOVÉ RITUÁLY

Představení The ceremony (Wayne Jordan) je rituál na pomezí sociálního experimentu, oslavující ztracenou pospolitost. Podlahu celého hracího prostoru zahaluje moře papírových korunek, jimiž se diváci prodírají a nalézají si své místo v prostoru. Struktura inscenace / rituálu dělí kolektiv na vykonavatele (performery) a diváky (účastníky), kteří se mohou svobodně pohybovat po prostoru. The Ceremony zkoumá otevřenost kolektivu a limity tělesnosti v nahodilém uskupení lidí, kterým divadelní publikum bezpochyby je. Performeři navazují první nitky důvěry, v těsné blízkosti k divákům zpívají různým částem jejich těla. Blízkost rtů a zvuku rozproudí vibrace a tělesné teplo, sálem se začíná prolínat melodie. Nejprve jsem poslepu převáděna po prostoru, následně všichni hromadně, s korunkou na hlavě a se zavřenýma očima, zdoláváme koridor tvořený dalšími účastníky. Aktéři pokračují v jednoduchých akcích, odklízejí moře papírových korunek, přináší židle do prostoru. Patnáctiminutový běh na místě s židlemi nad hlavou, do něhož se postupně přidávají téměř všichni diváci, přináší pulsující chaos, jež se postupně transformuje do zhmotněné energie a čiré radosti.

V průběhu ceremoniálu je nám kombinací slov a pohybových či objektových kreací vyprávěn životní příběh všech aktérů. Otevřenost a empatie performerů nás vede k důvěře a poznání nás samých. To je princip, na jehož základě aktéři vystavují celou inscenaci. Jde jen o jednoduchou nápodobu - to, co performer udělá, divák napodobuje a stává se spoluautorem divadelní akce. Kouzlo inscenace The Ceremony spočívá v síle kolektivu, která žene jakoukoliv probíhající akci kupředu, bez náznaku násilnosti. Cítím snahu udržet všechno co nejjemnější a přirozené. Ponoření rukou do mísy naplněné medem a následné věštění budoucnosti už pro mě není ničím podivným. The Ceremony nenápadně prolamuje společností vytvořené sociální kódy a nebojí se nás s nimi konfrontovat. Obejmeš cizího člověka? Vrhneš se do neznámého? Inscenace naznačuje terapeutický nebo minimálně meditativní potenciál divadla. 

HRAJ SI A RISKUJ!

Spontánnost, upřímnost, hravost, silné téma, kontext a přímá divákova konfrontace. Tyto prvky jsou "trademarkem" MA DOT. Nacházím je v maximálním zastoupení ve všech inscenacích. Studenti se snaží, aby divákova emocionální a senzorická zkušenost, která se protíná s intelektuálním zážitkem, sama připisovala uměleckým akcím zvláštní význam.

Program MA DOT považuji za inspirující a progresivní. Věřím, že se tento způsob uvažování a přístup k tvůrčímu procesu rozšíří i za hranice jedné katedry pražské univerzity. Nebude se bát konfrontovat poměrně konzervativní české diváky a posune jejich hranice chápání toho, co vlastně divadlo je a co ne.


At the beginning of December, DAMU hosted the first year of the festival of "Directing for Devised and Object Theatre", presenting works created in the last two years at the international master's programme offered by the department of alternative and puppet theatre - MA DOT. 

COLLECTIVE STRENGTH

The MA DOT programme liberates theatre from its position as a craft, instead promoting devised, collective work - "everyone does everything". This environment is a meeting place for students from around the world with various experiences of and approaches to the creative process. It is admirable and inspiring to feel the energy which the collective aspect and mixing of international influences brings to the audience. What results is a free laboratory platform for theatre.

Students help each other out and perform in each other's projects, thus disrupting the theatrical hierarchy and washing away individual disciplines (acting, dance, directing, scenography, etc.). Furthermore, the conceptual foundations for each individual production are generally interdisciplinary. They use elements of physical, documentary, or immersive theatre, as well as approaches usually associated with installations. This presents a challenge: defining the new functions of a dramaturgy which has to contend with new methods of composition. The aim of unifying all theatrical competences (technical, theoretical, and artistic) and the need to find one's own individual artistic approach to the project are central to the concerns of this department.

CENTRE STAGE: THE AUDIENCE

Each in their own way, all of these performances focus on issues of audienceship. In short - doing this is impossible without an audience, and it is the audience who decides whether theatre will even be created in their presence and what form it will take. It follows that no members of the festival audience were in the position of the traditional, generally passive spectator. Is the word spectator even appropriate here? The MA DOT students work with the spectator's "multisensory experience", so we could now immerse ourselves in heated theatre studies debates and search for a more apt nomenclature - perhaps participant, recipient, or experiencer? This article of limited space, however, is not sufficient to reach an adequate response. Perhaps contemporary theatre trends do need a new terminology to better describe the status of the participant and his measure of participation upon the theatrical structure. But let us stay with "spectator" for now.

Lea Kukovičič's Unknown knowns was conceived as a performative lecture with elements of installation. It served as a useful introduction to all the remaining performances at the festival, exploring the position of the spectator within the theatrical structure. Kukovičič's speech included the mirror neuron theory and an analysis of what it means to play. Hide and seek, the popular children's game, is likened to what occurs during the reception of a performance. Gradually, we arrive at the question of whether terrorism isn't simply an extreme form of theatre; of working with an audience.

Although every performance develops its own theatrical means of expression, their creators share a tendency to break through the deep-set borders of theatre, and particularly the internal borders rooted in each of us.

ACTING?

The festival also attended to the rise in popularity of "non-acting", which emphasises the performer's firmly engaged individuality, narrative, and character. The students go out on a limb, subjecting their own identities to research. Performers master standard, informal communication; non-stylised and natural body movement. Even though they aren't all actors, they control the stage with consistency and mastery.

The performance that got closest to a complete uncovering was Pull My Finger, whose director Tinka Avramova has a long-standing interest in raw depictions of her performers' identity. Error and chance are welcome elements. Avramova asks what it means to be "I", to play oneself, and to play someone else. What does it look like when we pretend, when we imitate another person? How much beauty and truth is hidden in utter onstage awkwardness? What is one's first homosexual experience like? Or paying for sex? What's it like to work as a crisis situation coach in the hospitality industry? Avramova isn't afraid of uncovering the most secret and bizarre stories from the actors' lives without embellishment, compelling the audience to be honest too. Her performance has a predetermined structure, but Avramova accents the here and now, bringing real life into the theatre.

Is there anything more extreme than frontal nudity on the stage? The durational performance Crying Zone (Zofia Komasa) invites us to participate in a seemingly passive activity - observing ten performers who take turns (each lasting thirty minutes) on the "chair of revelation and wailing" - sitting and crying. I am paralysed by the number of levels on which the unknown person on the chair confronts me and how much goes on inside me. I know I'm in the theatre, but the performer is really crying. I'm embarrassed by this look into her private life and seeing her cry. I' d really prefer seeing her naked! It's only a game, of course, but the feeling of doing something controversial, indecent, and unethical wins. I want to see more, but after a while, the mirror neurons take over and I am overcome by an oppressive feeling in my chest. I cry too. Crying Zone is a real-time search for the borders of reality and fiction. It puts immediacy, lack of control, and the naturalness of the body on display. Authenticity and spiritual or emotional nakedness aren't particularly trendy in our society. I leave and the question on my mind is: when did I last cry in public... 

NEW RITUALS

Wayne Jordan's Ceremony is a ritual celebrating lost human togetherness that almost turns into a social experiment. The floor is covered in a sea of paper crowns. The audience makes its way among these crowns and finds its place in the room. The structure of the performance (or ritual) divides the collective into performers (who execute) and participants (who spectate). Both spectators and performers are completely free in movement and action. The Ceremony explores the openness of the collective and the limits of the bodily in a random assortment of people (such as a theatre audience). The performers establish the first threads of trust: in intimate proximity to the spectators, they sing to various parts of the audience-members' bodies. The nearness of their lips and the sound stimulates vibrations and body heat; a melody begins wafting through the hall. First, I am led around the space with my eyes closed. Then, all together, crown on head and eyes closed, we overcome a corridor created by the other participants. The actors continue carrying out simple actions; they clear away the paper crowns and bring in chairs. They begin running on the spot with a chair held up above their heads. Gradually, almost every audience member joins in, bringing a pulsating chaotic cloud which gradually transforms into materialised energy and pure joy.

In the course of the ceremony, a combination of words and movement- or object-based actions narrate the life stories of all the actors. The performers' openness and empathy leads us to trust them and learn about ourselves. This is the principle on which the entire performance is constructed. It's only simple imitation: the spectator imitates what the performer does and thus becomes the co-author of the theatrical event. The Ceremony's charm is in the strength of the collective propelling any ongoing process forward without a hint of violence. I felt an effort to keep everything as gentle and natural as possible. Plunging my hands into a bowl of honey and then predicting the future was no longer something to be considered strange. The Ceremony subtly penetrates social codes created by society and is unafraid of confronting us with these. Will you embrace a stranger? Will you dive into the unknown? The production hints at the therapeutic - or at least meditative - potential of theatre. 

PLAY AND RISK!

Spontaneity, honesty, playfulness, an emphasis on context, a strong theme, and direct confrontation with the spectator. These elements are the "trademarks" of the MA DOT programme. They featured heavily in all the festival performances. The students aim for the spectator's emotional and sensory experience - together with an intellectual dimension - with artistic events ascribing a special significance to the situation as if of their own accord.

I consider this approach inspiring and progressive. I believe this method of thinking and approaching the creative process will permeate beyond one department at a university in Prague. I hope the department remains unafraid of confronting relatively conservative Czech audiences and extending their limits of understanding what is theatre and what isn't.

Magdalena Malinová


FOTO: Čeněk Folk

PŘEKLAD/TRANSLATION: Ian Mikyska