"SPOLUPRÁCE NEZÁVISLÉHO A PŘÍSPĚVKOVÉHO DIVADLA MÁ ŘADU VÝHOD."

18.05.2019

#CAMPQ5 Martina Schlegelová je absolventkou oboru Režie-dramaturgie na Katedře činoherního divadla DAMU. Od roku 2006 působí jako umělecká šéfka a režisérka v nezávislém Divadle LETÍ, které dodnes reprízuje třeba její inscenaci Olga (Horrory z Hrádečku) z roku 2016. Od února 2018 vede činoherní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. CAMPQ byl tak trochu její nápad a bude i jeho vrchní režisérkou. Nejen o tom si dnes povídáme.


Vystudovala jste DAMU, a pak jste na škole nějaký čas učila, co Vás bavilo víc?

Rozhodně studium. Nicméně své pedagogické působení jsem brala v podstatě jako další možnost se vzdělávat. Když jsem se studenty a díky studentům pronikala do nových sfér, bylo to prima. Ale nebavilo mě pořád dokola některé věci opakovat, čemuž se ovšem při učení nedá vyhnout, to je jasné.

Už nějaký čas působíte v Jihočeském divadle, co Vás tam nejvíc překvapilo?

Mám za sebou vlastně teprve první sezónu, takže jsem ještě pořád nováček. Nejvíc mě ale překvapilo, a to veskrze pozitivně, jak dobrá parta tam teď momentálně je. Cítím se stejně dobře jako v nezávislém divadle, protože lidi tam mají svou práci rádi a baví je.

Jaká je Vaše divácká zkušenost s imerzivním divadlem?

Viděla jsem nějaké projekty v zahraničí - Německu, Británii. Některé byly skvělé, jiné úplně pitomé. Z českých jsem viděla Golema, Pomezí, Pozvání, Game a ještě nějaké menší projekty. Jako diváka mě imerzivní divadlo, je-li povedené, moc baví.

Kde a kdy se vlastně objevil prvotní nápad, na jehož konci stojí CAMPQ?

Já jsem někdy v roce 2008 viděla v Německu projekt skupiny Signa Die Erscheinungen der Martha Rubin, bylo to moje první setkání s imerzivním divadlem, a bylo fascinující. Od té doby jsem přemýšlela, jak podobný projekt vytvořit v ČR a hledala jsem téma.

Pak přišla imigrační krize a s kolegyní Marií Špalovou jsme uvažovaly, jak o ní udělat divadlo. Nechtěly jsme dělat žádnou prouprchlickou agitku, aby se diváci nezablokovali, ale aby o tom skutečně přemýšleli. Chtěly jsme, aby si to lidi mohli co nejvíce samy na vlastní kůži prožít, tak jsme se rozhodly pro imerzivní instalaci uprchlického tábora. A aby to nebylo "jen" dokumentární divadlo, přidaly jsme tam, inspirovány Brechtem, ono zcizení v podobě uprchlíků z vesmíru.

Co Vás osobně na projektu CAMPQ nejvíc zajímá?

Ta možnost vyzkoušet něco úplně nového. Když píšete scénář pro sedmihodinovou imerzi, která se odehrává asi na čtyřiceti místech zároveň, spolupracujete s dalšími šesti autory, připravujete scénografickou instalaci s deseti scénografy, pak zkoušíte se šedesáti herci atd., musíte nutně vyjít z komfortní zóny a začít experimentovat, to je strašně osvěžující a vzrušující.

Příběh se týká meziplanetární migrace a kontaktu s uprchlíky. Jaký je Váš vztah ke sci-fi a vůbec k fenoménu uprchlictví?

Ke sci-fi spíš vlažný - mám ráda pár klasických knížek, občas si přečtu na doporučení nějakou novou, kouknu na film, ale nesleduju to moc poctivě. Naštěstí je nás v týmu víc, takže o tyhle aspekty se spíš starají jiní.

Uprchlictví jako fenomén mě naopak trápí docela dost. Souvisí totiž s environmentálním vývojem a s vývojem společnosti na Blízkém východě a v Africe. A zpětně to dopadá na vývoj politické situace tady v Evropě.

Já se o tu naši evropskou identitu bojím, i když asi trochu jinak, než pan Tomio OkamuraJ Bojím se, abychom pod tlakem nepřišli o hodnoty, které evropská společnost vyznávala celá staletí a které čerpáme z křesťanství a osvícenské filosofie. Abychom se jich ze strachu o dobré bydlo sami dobrovolně nevzdali.

Jak u imerzivního divadla probíhá zkoušení v prostoru?

Je to dost specifické. Nemůžete samozřejmě kalkulovat s nějakým přesně daným prostorem, ve kterém vybudujete mizanscénu. Všude se může vyskytnout nějaký divák, který vám do té situace vstoupí - doslovně nebo obrazně. Musíte také mnohem víc důvěřovat hercům, stávají se vašimi partnery, to oni si musí poradit a ten prostor si vytvořit, je-li to nutné.

O inscenaci je už předem známo, že bude mít jen pět repríz. Nabízí se otázka, zda to není málo vzhledem k objemu práce, který je nutno do vzniku investovat?

Asi je. Ale to je prostě produkční realita nezávislého divadla. Na víc nemáme rozpočet a ani bychom asi nedali dohromady termíny tolika účinkujících.

Na projektu se podílejí tři různá divadla. Co je na takové spolupráci nejtěžší?

Tak předně musím říct, že spolupráce nezávislého a příspěvkového divadla má celou řadu výhod a všem bych doporučovala tuhle možnost vyzkoušet. A nejtěžší je asi vyrovnat se s těmi omezeními na obou stranách, která jsou úplně jiná u příspěvkové organizace a jiná u nezávislého subjektu - a přetavit je do pozitiv. O to se, myslím, dost úspěšně snažíme.

A jak se vyrovnáváte s pocitem, že svoji inscenaci vlastně nikdy neuvidíte vcelku?

Já se hlavně snažím vidět během zkoušek a repríz aspoň jednou úplně všechny základní situace; kostru, od které se ale imerzivní zážitek stejně jen odráží.

Nejzajímavější na tom stejně ve finále je, že nejintenzivnější zážitek může docela snadno vzniknout náhodou. Například, když zůstanete s nějakým hercem někde sami, nebo se naopak ocitnete v nějaké specifické intimitě s několika dalšími diváky. Nebo jste třeba najednou úplně sami v nějakém zajímavém prostoru... prostě imerzivní divadlo funguje jinak.

Martin Tilšar.