TĚLO, KTERÉ TĚ SVAZUJE

21.01.2021

#ALTERNA #MAGDALENA Je mi 22 let a ještě před rokem mně představa sebe samé jako matky způsobovala ohromné úzkosti. Dělalo se mi fyzicky špatně, když jsem si uvědomila, že v mém břiše roste plod dítěte. Dlouho trvalo, než jsem se o těchto pocitech komukoliv svěřila, připadala jsem si jako morálně zhýralá a styděla jsem se za to. Dny plynou a já jsem překvapená, když moji mysl odzbrojí hormony a já se při pohledu na dítě v kočárku toužebně rozplývám. Nejvíce šokující mi na tom připadá, že tyto dvě naprosto kontrastní emoce dokáže mé tělo vyprodukovat a ucítit zároveň v jeden moment. A teď kdo se v tom má vyznat.

Polská performerka Renata Piotrowska-Auffret ve své inscenaci Pure Gold is seeping out of me odhaluje příběhy žen, které sdílejí jeden cíl - těhotenství a sním související posedlost po dítěti, potřebu naplnit společenskou normu nebo naopak nemožnost otěhotnět. Tři performerky jsou médiem této ženské polyfonie, přinášejí mnohovrstevnatý pohled na mateřství a reagují na alarmující svázanost těla s ekonomickou a politickou situací v Polsku. Jednotlivé příběhy mi však postupně komplikují možnost nahlédnout na problematiku ženského těla jednostranně a definitivně. Sbírka skutečných děsivě podmanivých situací se prolíná s fyzickými variacemi v prostoru, zčásti doprovázenými videozáznamem ze soukromí domova tvůrkyň.

Na prázdné jeviště postupně a s překvapivým klidem přichází jednotlivé performerky s obnaženými ňadry, stoupají si za pultík a bez patosu vypráví. Chvílemi je řeč tak autentická, že si nejsem jista, zda se nejedná o osobní zkušenosti aktérek. Později se skutečně cizí příběhy protínají s vlastní životní zkušeností hereček. Nacházíte se v životní fázi, v které toužíte po dítěti. Jak ji však naplnit, pokud běžná reprodukční metoda není variantou, ale měření hormonů a celý ten byrokratický systém se vám zdá jako práce na plný úvazek? Vy ale křižujete Evropou z jedné rezidence na druhou, tanec vám jedině tak přináší profesní naplnění, a především finance. Pokud neproběhnou rezidence, nebudou peníze. Bezmoc, frustrace a lítost se stupňuje při uvědomění, že situace nemá jednoduché východisko. Karolina Kraczowska svoji problematickou situaci ilustruje pohybem. Ztělesňuje jakéhosi bezvládného kostlivce nebo nemotorně animovanou loutkou, jejíž končetiny různě plandají. Stejně jako kostra člověka nedokáže udělat jediný sourodý a ladný pohyb, ani žena nedokáže docílit naplnění svých tužeb, aniž by převrátila celý společenský systém naruby.

Umělé oplodnění je způsob početí jako každý jiný, přesto může partnery dostat do hlubokého zadlužení. Čím vyšší je kvalita spermatu, tím vyšší je pravděpodobnost oplodnění. Víte, že existuje něco jako "veřejný oplodňovací program"? To vše se dozvídáme z příběhu ženy, která dokonce zfalšovala podpis, aby podstoupila nelegální oplodnění ve Francii. Bohužel se na vše přišlo, hrdinka doplácela šest set euro. Kvůli umělému oplodnění mohou děti nabýt hodnotu peněz. Kombinace jevištní formy story tellingu a tanečně pohybových sekvencí nabývá na působivosti a závažnosti, když Alexandra Osowicz zpřítomňuje fyzický traumatizující zážitek z porodu výrazně expresivními prostředky. Jako by zde ženu hnala nadpozemská síla a ona dokázala pohnout zdmi a zemřít bolestí zároveň. Její tělo se zdá neuvěřitelně těžké, pohyby jsou zmenšené a potřebují mnoho síly, jako kdyby performerka musela přeprat sama sebe, aby dokázala vcelku rychle a prudce vytvářet trhané kreace, které vycházejí ze středu těla a pracují s izolacemi částí těla. Obraz jejích hutných pohybů i vykřičeného hlasu vykresluje zcela ambivalentní realitu, jakou mateřství pro ženy představuje.

Performance jsem zhlédla v kontextu aktuálních masivních demonstrací v Polsku, kde i přes právě probíhající celosvětovou pandemii rozhodl ústavní soud o zákazu legálně přerušit těhotenství s naprostým minimem výjimek. Výpovědní hodnota projektu se stává až znepokojivě aktuální, jednotný hlas žen, který neinvazivně, avšak s napětím zvolává po základní právu ženy mít moc nad svým vlastním tělem. Znepokojujícím faktem je, že v tomto nesnadném boji o své vlastní tělo se rozdíl mezi touhou po dítěti a potřebou se plodu (dítěte) zbavit stírá. Je vůbec možné, aby dvě ženy mohly nadále pokračovat v blízkém přátelském vztahu, pokud jedna nemůže otěhotnět a druhá se rozhodne si dítě vzít?

Polsko, Malta, Andora, Vatikán nebo San Marino a dalších 15 zemí ve střední Americe a Africe následují zákonem zakázané potraty. Touha po dítěti u ženy a rozhodnutí o interrupci sebou nese zcela odlišné emocionální i morální konotace. Je toto rozhodnutí pouze na ženě a jejím těle nebo se týká i otce? Na tyto citlivé otázky je velmi obtížné přímo odpovědět. Pokud to někdo dokáže, budu ho považovat za bláhového, stejně jako stát nebo svatou církev, která se rozhodne do této osobní roviny svojí mocí zasahovat. Z mnohých výzkumů je očividné, že právní zásah potratům nezabrání, pouze je přesune do ilegální sféry mezi černý obchod s drogami.

Polská vláda tak staví ženy do neférové situace, v které musí jednat pod obrovským tlakem. Tuto tíhu rovněž komplexně vykresluje oceňovaný film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny rumunského režiséra Christiana Mungiu inspirovaný skutečnou událostí. Snímek z roku 2009 vypovídá o kruté realitě ilegálního potratu a může se stát varovným zrcadlem pro polskou současnost. Snímek pojednává o dvou vysokoškolačkách, kdy jedna pomáhá druhé podstoupit zakázaný potrat těsně před pádem Ceaušeskova režimu. Film tematizujete otázku, k jakým šíleným krokům vás donutí ilegalita. Blízký dlouhý záběr na čtyř měsíční mrtvý plod odhozený v koupelně se stává doslova tělesnou fackou pro společnost. V Rumunsku za Ceaušeskovy vlády sice vzrostla porodnost, ale počet náhlých úmrtí žen, které podstoupily nebezpečný zákrok, stoupl na desetinásobek. Během dvaceti let tak podle odhadů zemřelo okolo dvaceti tisíc Rumunek. Je jasné, že pro chudší vrstvu měly a budou mít tyto zákazy fatální následky. Příběh filmu nedává žádnou morální odpověď, stejně jako zhlédnutá inscenace předává pouze nezaujatý obraz o tom, jak může vypadat potrat nebo umělé oplodnění.

Obě díla pro mě přináší toliko cenné osobní svědectví ohledně stále poměrně tabuizovaného tématu a jsou sondou do emocionálního světa ženy bez jakéhokoliv nátlaku či apelu. Aniž by se tato díla jakkoliv politicky vyhraňovala nebo využívala složitých uměleckých prostředků, diváka pohltí silou pravdivosti. Z filmu i divadelního streamovaného zážitku si osobně odnáším hluboký a výrazně tělesný zážitek, který ve mně ještě dlouho rezonuje a vyvolává ve mně strach o mé tělo, které je svazované světem, ve kterém žiji.

Magdalena Malinová


FOTO: Aleksandra Osowicz