"TENHLE ROK NÁS ČEKÁ QUEER VERZE MARIE STUARTOVNY."

21.04.2019

#ALTERNA Jakub Čermák vystudoval bakaláře na režii na FAMU, odjel na stáž do Düsseldorfu a po návratu pokračoval režií na DAMU. V roce 2004 založil společně s Martinem Falářem soubor Depresivní děti touží po penězích, který dodnes vede a je jeho uměleckým šéfem. V roce 2014 stál u vzniku nezávislého divadla Venuše ve Švehlovce, kde zastává roli dramaturga hlavního programu. Společně jsme se bavili nejen o jeho nové inscenaci Maryša (mlčí), o tom, jak to vlastně s Venuší a Depresivními dětmi bylo, ale také o plánech do budoucna. A víte, proč vůbec tak dlouhý název souboru? 

"Myslím, že teď už si na nás na Ministerstvu kultury i Magistrátu zvykli a vědí, že přes ten název jsme docela normální."

2. dubna měla premiéru Vaše inscenace Maryša (mlčí). V minulém roce měla náhodou premiéru také oceněná Maryša u Bezručů v Ostravě a v listopadu 2017 Národní divadle v Praze. Takže se nabízí otázka - proč další Maryša?

Jednu Maryšu jsem právě viděl a ta se mi moc nelíbila. Někdy se mi stává, že když zhlédnu inscenaci, která mi připadá nepodařená, tak přede mnou vyvstávají možnosti, co by se s tím titulem dalo dělat. Tady jsem si uvědomil, jak je Maryša v něčem krystalicky čistá a jsou v ní jasný motivace. A začal jsem přemýšlet o tom, jestli by se nedala udělat bez dialogů. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Každý totiž ví, o čem Maryša je. Potom jsem si ale nesčetněkrát omlátil hlavu o desku stolu, když jsem se snažil psát scénář. Měl jsem pocit, že to nedáme. Teď po premiéře znovu nabývám dojmu, že to lze a funguje. Maryša je velký příběh a mě hrozně bavilo pokusit se jí posunout z inscenační praxe někam dál. Samozřejmě někdo jiný musí posoudit, jestli se to podařilo nebo ne. Snažili jsme se ji vzdálit folkloru, nářečí, ale i nějakým způsobem typickému zobrazení a inscenování hlavní hrdinky. 

V programu uvádíte, že místo mlýna se objeví loftový byt, také obchoďák... V čem je pro Vás tedy Maryša současná?

Samozřejmě, že současnost není jenom o tom, že v inscenaci není mlýn, a že na sobě herci nemají kroje. Někomu jsem na to odpovídal a říkal jsem, že tu současnost najde každý, kdo si dovede představit manželství bez lásky. Pro nás bylo důležité podívat se právě na to, co znamená manželství nejenom pro Maryšu, ale i pro Vávru, Francka a další postavy. Dát jim nějakou perspektivu nebo sílu. Maryša je o mezilidských vztazích, a proto bude aktuální vždycky.

Tenhle rok nás čeká česko-německá inscenace queer verze Marie Stuartovny.

Soubor Depresivní děti vznikl v roce 2004. Jak to s ním ale v začátcích bylo?

První inscenací byl Racek, kterého jsme vytvořili společně s Martinem Falářem. Poté jsme dělali většinu věcí spolu. Začátky jsou hodně spojené se specifickými lokacemi. Třeba právě Racek se odehrával ve vytopeném Hudebním divadle Karlín. Noci v mauzoleu se odehrávaly u památníku na Vítkově, kde se hrál Ritter, Dene, Voss od Thomase Bernharda nebo Caligula od Camuse a Třetí sektor od Dey Loherové. Dále byly hodně úspěšné Noci na nádraží. Ze čtyř představení, které projekt obsahoval, bylo nejznámější asi Višňový sade. Začínalo se hrát na Hlavním nádraží v Praze v prezidentském salónku. Ten představoval Paříž, kde žije Raněvská a odkud se pak vrací domů. Následně jsme diváky nahnali do vlaku a převezli je na Nádraží Praha - Krč, to je asi nejhnusnější pražské nádraží. Zde bylo čechovovské Rusko. Na konci představení herci odjeli zpátky do "Paříže" a diváci zůstali v "Rusku". No a museli se sami dostat domů. 

Doufám, že se z nás nestalo zkostnatělé divadlo, které je unavené a nechce už experimentovat venku.

To byly projekty, které byly spojeny s konkrétním místem, budovou a my jsme rádi pracovali s jeho estetikou, významem a géniem loci. Druhá fáze přišla po ci Makropulos, kdy jsme zjistili, že když uděláme nějakou repertoárovou věc, tak lidi přijdou i na šestou, sedmou, patnáctou reprízu. Přeorientovali jsme se víc na inscenace, které se dají reprízovat. Ale vlastně je naše tvorba pořád takový mix. Některé věci se stále hrají pravidelně, jiné jednorázově nebo stírají hranici jeviště - hlediště. Doufám, že se z nás nestalo zkostnatělé divadlo, které je unavené a nechce už experimentovat venku. Samotný prostor Venuše dává rozmanité možnosti, jak s ním pracovat a určitě ještě nejsou vyčerpané.

Takže od počátku vy a Falář.

Ano, v počátcích jsme tvůrčím motorem byli Martin Falář a já. Ale někteří herci jsou s námi taky už od úplného počátku. Třeba Jirka Ratajík, který nyní hraje v Zániku domu Usherů, kdysi hrál i ve staré verzi postavu Ushera. I když to představení bylo hodně jiné. Řada lidí s námi procházela celým procesem. Teď jsou naše projekty hodně odlišné, a proto oslovujeme jiné herce, neherce nebo spolupracovníky.

Když se pokusím pojmenovat vaši tvorbu, tak se mi jeví jako společný jmenovatel velmi autorská radikální interpretace klasických textů - např. z poslední doby Naši furianti, 120 dnů Sodomy atd. Potom jsou ale také inscenace, jejichž text vytváříte vy sám podle skutečných událostí - Milostný dopis, Nebeský hlas - nebo jsou často spojeny právě s nějakým prostorem. Kam se to bude posouvat dál? Co plánujete do budoucna?

Co přijde, je tajemství. I pro mne. Nicméně tenhle rok nás čeká česko-německá inscenace queer verze Marie Stuartovny. Tu budu dělat společně se Sebastianem Reinem, který hraje u nás v Bordelu L'Amour. Také chystáme open-airové Ovidiovy Proměny. Tím bude tenhle rok završen. Příští rok bychom rádi dělali jedno velké imerzivní divadlo, které se zatím pracovně jmenuje Happy Ending v hotelu Chateau Switzerland. Teď hledáme nějaké další partnery ze zahraničí. Vedle toho chystáme i divadlo. Zrovna nás ale brzy čeká schůzka, kde budeme víc probírat dramaturgický plán na další rok. Takže uvidíme, na čem se shodneme.

Náš záměr je, aby Venuše byla prostorem pro umění, které je mladé, ne nutně věkem, ale rozhodně duchem!

Skoro nikde jsem se nemohla dočíst, jak to vlastně bylo se vznikem Venuše ve Švehlovce? Vy jste stál přímo u "zrodu"? Vím jen to, že prostor vznikl v roce 2014 a stál za ním spolek Zákulisí.

Ano, ten je za ním pořád. Prostor objevil Viktor Filip, který hrál s námi v roce 2013 v Made in Czechoslovakia v Mariánských Lázních. Inscenaci jsme hráli v opuštěném hotelovém komplexu. Mělo to výbornou atmosféru! Potom jsem si ale vůbec nedovedl představit, že by mohla fungovat v neutrálním prostoru. O sále na Švehlově koleji jsme věděli, ale mysleli jsme si, že je nemožné se do něj dostat. Nakonec, díky velké vstřícnosti kolejí a menz, které prostor spravují, se nám podařilo dohodnout nějaké jednorázové hostování. Osvědčili jsme se a párkrát reprízovali. Z toho vznikl nápad, že by tu mohlo vzniknout kulturní centrum. Nechtěl jsem, aby ho provozovaly Depresivní děti, protože jejich úkol je vytvářet inscenace a ne se starat o prostor. Dohodli jsme se se spřáteleným spolkem Zákulisí, kde jsme byli částečně zastoupeni. Zákulisí je servisní organizace a jejím úkolem je vytvářet podmínky pro prezentaci umění. Společně jsme si taky vytyčili další cíl - Venuši co nejvíc zpřístupnit ostatním souborům. Byla by škoda, kdyby prostor nesloužil i dalším.

Ve Venuši už od jejího vzniku působí více souborů - některé jsou stálými hosty, jiné jednorázovými. Jak to vlastně funguje dohromady? Každý si tzv. jede to své nebo máte společnou dramaturgickou linku, téma?

Přesně tak, ve Venuši jsou stálé spolupracující soubory jako třeba Lachende Bestien, teď ale i STK Theatre Concept Adély Lašotkové-Stodolové nebo BodyvoiceBand, Spielraum Kolektiv, Chemické divadlo. Potom u nás jsou hosté, kteří mají například jeden projekt a působí jednorázově. Náš záměr je, aby Venuše byla prostorem pro umění, které je mladé, ne nutně věkem, ale rozhodně duchem! Máme rádi tvary, které se dotýkají dokumentárního divadla, sociálního umění a experimentu, jsou autorské a mají interpretační nebo autorský přesah. To je vlastně základní vymezení. Zároveň jsme rádi, když se prezentuje například soudobá vážná hudba nebo výtvarné umění. Samozřejmě zápasíme s nějakými provozními problémy. Například vždycky probíhá bitva o termíny, protože je náročné všechno sladit. Vlastně jsem si říkal, že by Venuše mohla mít druhou scénu. Teď je tak vytížená, že bychom ji uživili. Snažíme se také více otevírat studentům z DAMU, kteří u nás budou mít své projekty. V rámci festivalů, které pravidelně pořádáme, což je třeba festival Venušiny dny, který proběhl v týdnu 2. 4. - 7. 4., nebo Případ pro sociálku, většinou sami produkujeme něco nového v oblasti, která nám přijde zajímavá a máme pocit, že je podceňovaná.

Vy zastáváte jakou funkci? Hlavního dramaturga nebo takového "principála"?

Dalo by se říct, že já jsem dramaturg, ale ne ve smyslu, že bych chodil na všechna představení a radil tvůrcům. Spíš jsem ten, kdo hlídá "linie", komunikuje se soubory, o tom, jestli se konkrétní tvar do Venuše hodí, nebo ne.

Jakým směrem se tedy Venuše bude ubírat? V poslední době mi připadá, že velkým tématem je pro vás žena. I vzhledem k nedávným zmíněným Venušiným dnům.

Uvidíme! Samozřejmě jsme hodně závislí na tom, s jakými inscenacemi a projekty přijdeme do styku a jaké jsou návrhy tvůrců. Myslím, že úkolem Venuše je především, aby dodávala stabilní zázemí pro řadu souborů a umělců. Prostorů je sice hodně, ale vlastně jich pořád není dost. A už vůbec jich není mnoho, které mají nějaké slušnější technické vybavení nebo dostatečně velký sál. To je obrovská výhoda Venuše. Do budoucna chceme, aby tenhle komfort a zázemí mohlo využívat větší množství subjektů, a aby se umění zkrátka dostávalo k lidem. To je priorita číslo jedna, na které se bude pracovat skutečně ještě hodně dlouho. Venuše je totiž podfinancovaná a pracovat v ní je takový luxusní koníček pro lidi, kteří se musí živit jinde. Doufám, že se to časem zlepší.

Venuše je totiž podfinancovaná a pracovat v ní je takový luxusní koníček pro lidi, kteří se musí živit někde jinde.

Co se týče obsahové linky - jsme vždycky ve spojení s umělci. Zajímá nás, s čím přijdou oni a my se realizujeme především v koprodukčních věcech. V rámci Venušiných dnů budeme mít například premiéru inscenace Promiňte, že rodim, která se zabývá domácími porody. Inscenaci vytvořily tři autorky a performerky. Každá z nich má dvě děti, každá rodila jednou v porodnici, podruhé doma. Mám pocit, že podobné tvary v českém kontextu obtížně vznikají. Podpora a pochopení chybí a my bychom to chtěli suplovat! Divadlo, které má ambici se stát součástí společenské debaty a diskuze, bychom ve Venuši viděli moc rádi a častěji.

Vy jste ale nejprve studoval na FAMU, poté až na DAMU, že? Proč jste nakonec přešel k divadlu?

Vždycky jsem chtěl dělat film a doufám, že budu mít ještě příležitost se k němu vracet. Nicméně na FAMU jsem dostudoval jenom do bakaláře, potom mě nevzali na magistra. Další rok jsem byl na chvíli v Německu, kde jsem dostal stipendium Roberta Bosche a působil jsem ve Forum Freies Theater v Düsseldorfu. Když jsem se vrátil, přihlásil jsem se na magistra na DAMU, kterého jsem ale nakonec nedokončil. Jsem takový špatný student. Vlastně mě to teď docela dost mrzí. Bylo to ale v době, kdy už se hodně rozjížděly Depresivní děti a do toho Venuše. Měl jsem pocit, že bych studiu nedal to, co bych měl. Takže jsem se školou rozloučil.

A u koho jste na DAMU studoval?

U Jiřího Adámka, se kterým jsme si rozuměli na té intelektuální rovině. Dobře se ním dalo bavit a diskutovat. Nicméně film mě baví pořád. Po letech jsem se k němu vrátil, když jsme dělali Zánik domu Usherů, což je kombinace divadla a filmu. Byl to pro mě takový pokus k tomu, jestli by mi natáčení vůbec ještě šlo.

Jel jsem metrem, koukal jsem někomu přes rameno do novin a přečetl jsem si dva titulky k článkům. Jeden se jmenoval Depresivní děti touží po penězích a druhý Mrtvoly v hořícím bytě.

m už jen poslední otázku, která mě napadla hned poprvé, co jsem zaslechla jméno vašeho souboru. Proč právě název Depresivní děti touží po penězích?

To je taková vtipná historka, která je ale nicméně pravdivá. Když jsme chystali první inscenaci (zmíněného Racka), tak jsme pořád nevěděli, jak se budeme jmenovat. Jel jsem metrem, koukal jsem někomu přes rameno do novin a přečetl jsem si dva titulky. Jeden se jmenoval Depresivní děti touží po penězích a druhý Mrtvoly v hořícím bytě. Přišel jsem na zkoušku a řekl jsem, že máme tyto dvě varianty názvu. Hodně dlouho jsme s Martinem váhali a nemohli se rozhodnout. Obě jména nám přišla skvělá. Nakonec jsme se přiklonili pro Depresivní děti. Nicméně spolupracovníkům v Rackovi se název nelíbil a říkali, že je extrémně hloupý. Bojkotovali ho, ale my si stáli za svým. Myslím, že to byla dobrá volba. Tím, že je název tak dlouhý a podivný, si ho lidi zapamatují. Je fakt, že jsme asi vyděsili spoustu grantových úředníků v prvních letech, když nás ještě neznali. Ale myslím, že teď už si na nás na Ministerstvu kultury i Magistrátu zvykli a vědí, že i přes ten název jsme docela normální.


P.S. Velký rozhovor s Jakubem Čermákem vyjde v časopisu HYBRIS už na začátku června! Tak checkuj chodby DAMU, KAFEDAMU a jiná spřátelená místa, ať ti nic neuteče! 

Sarah Slavíčková