V KRAJINĚ KOLEJÍ RESPEKTUJ VŠECHNA SVÁ KLIŠÉ

20.07.2020

#SCÉNICKÉČTENÍ Tenhle text píšu ve vlaku. Nemám počítač, takže první verze vzniká na papíře. Právě jedeme skrz tunel, vyrazili jsme z Hlavního nádraží v Praze a už jsme projeli pod Nuselskými schody, kde se asi před dvěma týdny odehrálo veřejně neveřejné scénické čtení o vlacích, lidech v nich, o poznávání své země, o Rusku a o jednom klukovi, co chtěl poznat všechny, než mu došlo, že musí nejdřív poznat sebe.

Já teď nikam neutíkám, jedu domů, do Plzně za rodinou. Mam dost jasně danej cíl a myslela jsem, že žádnou recenzi nebo glosu, o kterou mě Ema poprosila, nenapíšu. Měla jsem pravdu, žádná recenze ani glosa to nebude. Ale nasedla jsem do vlaku a najednou jsem si vzpomněla na Nikitu. Nikita - to jen ten kluk, co jezdí po Rusku, aby poznal pravý Rusko. Vzpomněla jsem si na kýčovitě zapadající zrůžovělé slunce za spletencema kolejí, sezení ve vysoký trávě na igelitovym pytli a na spoustu herců běhajících kolem mě. Na autorku textu - Marii Topolovou -, jak čte scénické poznámky a při tom kouří cigarety. Často jsem text neslyšela - není lehký umluvit venkovní prostory, často jsem vnímala jen pobíhající kamarády v kostýmech a měla jsem tak trochu dojem, že už zas poslouchám příběh o bohémskym hledání sebe sama, o rozervaný duši toužící po neuchopitelných ideálech, o nekonečných cestách ve vagonech a nádražích, kde se jeden kluk topí v příbězích, osudech a slovech jinejch lidí, aby se nemusel topit v sobě. Už jsme to četli mockrát, slyšeli, viděli, možná se o to snažili. Koleje jako nekonečná studnice narativů, cest, metafor, symbolů.

Jenže stejně na tom něco je. Možná zas to divadelní kouzlo, který nikdy nevymyslíte. Ta pospolitost nás všech, přítomnost u něčeho nedokonalýho, stále vznikajícího. Fakt, že musíte přelézt plot, abyste se mohli přijít podívat, podáváte si lahev vína, kouříte cigarety a najednou víte, že stejně jste jednou z těch postav, co Nikita na svých cestách potkal. Nebo, že jste on. Nebo jednou na chvíli budete.

Náš vlak se blíží k Vltavě. Na Náplavce se trousí pár lidí v pláštěnkách a smíchovskej břeh zasypaly labutě svými dlouhými krky a bílým peřím. Venku na chodnících zůstávají stopy nedávného deště, pomalu se vsakují do škvírek mezi dlažebními kostkami, do kapucí od mikin. Ke mně nemá vůně petrichoru jak proniknout. Za chvíli bude osm hodin a sluneční paprsky jen jemně pronikají skrz mraky - za hodinu zrůžoví stejně jako ten večer u Nuselských schodů.

Pořád ještě jedu. Na Smíchově ke mně do kupé nastoupil chlap, co to okamžitě zalomil a začal chrápat tak, že se mu chvěje knír pod nosem. Má červenou sportovní mikinu s kapucou nasáklou deštěm, ale petrichor pořád necítím. Jen smrad zaschlýho potu proplétajícího se s vlhkostí levného umělého materiálu mikiny.

Podél Berounky až do Plzně. Berounka vytéká z Plzně a vlévá se do Vltavy. Na poli vedle mě role sena, o kus dál se pasou koně, tuhle cestu znám nazpaměť. Nikdy mi to nedá a pořád a pořád se dokola dívám z okna. Připadám si jak v knížce, ve filmu nebo jak na analogový fotce, obzvlášť když si čtu knížku nebo takhle píšu do sešitu. Tim chci asi říct, že tyhle vlakový klišé v sobě všichni máme a nějak jim rozumíme. V ubíhající krajině, intimních prostorách kupé, chrápajícím chlapovi nebo ve skupince řvoucích puberťaček, co nastoupí později, v otrávených očích průvodčích a hukotu kolejí - ve všem je uvízlá naše melancholie a vryté předobrazy Kerouaců, nezávislých filmů a pro mě osobně jedna fotografie Henri Cartier-Bressona, na které zaznamenal spící pár ve vlaku.

Tak jedu dál, za tim jasně danym cílem, bez otazníků, kde dneska večer budu spát a jestli budu mít co jíst, a myslim na tu skupinku nadšených tvůrců nad Nuselskými schody, na tápajícího Nikitu, kterej možná sedí se mnou ve vlaku a za chvíli mi vtrhne do kupé a zeptá se mě na život. A pak sem vtrhne jeho holka Jája, která vlastně neni jeho holka a má barevný vlasy a zeptá se mě, jestli chci do Ruska dělat revoluci, a já řeknu, že asi jo, protože jinak Putin neumře, ale neumře ani tak... A pak si třeba taky nabarvim vlasy... A třeba se někdy ztratim... Nikita zní jako jméno z japonskýho komiksu, ne?

Alexandra Ratajová


psáno ze scénického čtení 9. 7. 2020