VIRTUÁLNÍ REFORMA?

31.01.2021

#BÁRASEDLÁKOVÁ Německý divadelní režisér a scénograf Marcus Lobbes, polský režisér a scénograf se zaměřením na technologii virtuální reality Krzystof Garbaczewski a dramaturg brněnského HaDivadla Matěj Nytra se v rámci první listopadové debaty The Show Must Go ON/OFF-line pod hlavičkou Divadelního ústavu zabývali otázkou, zda se nacházíme na pokraji Třetí divadelní reformy. Digitalizace života člověka nevyhnutelně zasáhla i umění, a tedy divadlo. Jak by měli divadelníci s moderními technologiemi zacházet? Jak obtížné může být sehnat finanční prostředky pro divadelní inscenaci, v níž se využívá například virtuální realita či videomaping? Bude nutné nejprve reformovat divadelní vzdělání, abychom v budoucnu dokázali vesměs konzervativní divadelní umění přiblížit době digitální? Měla by se umělá inteligence podílet na umělecké tvorbě? Jak a nakolik poznamená vývoj divadla lockdown a nucená absence reálného kontaktu? Jak se například postavit ke dvojitému paradoxu, jaký skýtá využití nejmodernějších technologií v inscenaci, která varuje před nebezpečím, jež s sebou nese využívání nejmodernějších technologií? Většinu z takto položených otázek nelze zodpovědět jednoznačně a beze zbytku. Pokaždé se zdá nutné vytknout něco před závorku.

Ve čtyřicátém šestém čísle (za rok 2020) časopisu Respekt píše Martin Uhlíř o chystané premiéře a zároveň derniéře ve Švandově divadle. U příležitosti stého výročí premiéry R.U.R. Karla Čapka bude v lednu 2021 uveden sled volně navazujících scének, na nichž už teď pracuje umělá inteligence. Stroj je, dle článku, schopen rozvíjet dialog poté, co mu jsou na počátku nastaveny parametry - kdo, kde a s kým mluví, plus dvě úvodní repliky. Jazykový model GPT 2, jehož úkolem je produkovat texty, které by se měli co nejpřesvědčivěji podobat těm lidským, načetl během tréninkové fáze asi 27 milionů stran novinových zpráv a informací. Ovládl tak schopnost klást za sebe slova tak, aby jejich posloupnost odpovídala pravděpodobnosti a smyslu sdělení. Kdyby si v budoucnu dramatik či dramatička nevěděl/a rady, stačilo by požádat digitálního spoluautora, který by vyřešil, jak pokračovat v dramatickém konfliktu. Článek se ale také ptá, zda by se takové počínání nedalo považovat za podvod na divákovi. Já se ptám, jak zařadíme do kánonu světových dramatiků mezi Shakespeara, Euripida a Čechova stroj, který, z časti na základě náhody, generuje situace, jež nazýváme dramatickými.

Umělá inteligence si ale kromě psaní troufá už i na hereckou profesi. Těsně přes prvním lockdnownem bylo možné vidět v Divadle Archa představení Rimini Protokoll a mnichovské Kammerspiele Uncanny Valley. Představení ve formě přednášky nebylo ani tak one-man show jako spíše one-robot show. Německý spisovatel a dramatik Thomas Melle měl totiž za sebe náhradu v podobě identického humanoida. Po skončení bylo možné sedící předmět obejít a přijít o poslední zbytky iluzí - zadní část hlavy chyběla, nahrazovaly ji desítky drátů napojených na další přístroje.

V debatě snad ani bylo možné vynechat téma divadla za časů korona krize. Ze záznamu pověděl pár slov i polský divadelní režisér Wojtek Ziemilski. Souhlasil s existencí jisté "třetí vlny" v divadle, ovšem vyhýbal se termínu digitální reforma či digitální doba. Podle něj totiž fakt, že přijmeme spolupráci s technologiemi v plném rozsahu otevírá zcela netušené možnosti, které naopak zdaleka nemusí končit u virtuálna. Ziemilski otevřel také fenomén hovorů přes nejrůznější komunikační platformy, které umožňují (nejen) umělcům pokračovat v práci na jednotlivých inscenacích i jiných, třeba mezinárodních, projektech. Planeta zůstává zelenější, neboť všichni sedí doma, nikdo necestuje autem ani letadlem. A tvoří se dál.

Kdo ale vlastně tvoří? Sedí za obrazovkou opravdu spolužačka Xénie nebo jen její avatar (slovo, které padlo během debaty několikrát)? Svět dnes stojí na vizuálním vnímání. Nesáváme očima, kocháme se. Poznávání světa pouze skrz obrazovku, která redukuje smyslové vnímání na zrak a sluch, do tohoto konceptu přesně zapadá. Vzpomeňme kolik radosti a vzrušení působily na počátku pandemie hrátky s nejrůznějšími možnostmi pozadí. Nikdo najednou nemusel sedět v posluchárně či v konferenční místnosti. Voláme z Minecraft zahrádek, růžových galaxií nebo pláže na Bali. Potkáváme lidi, které jsme třeba naživo nikdy neviděli - profesory, studenty, spolupracovníky. Dají se nastavit filtry i upravit zvuk. Když potkám někoho poprvé v životě přes Zoom rozhovor, poznám ho o pár dní později i na ulici?

Scénografie dnes může být rovnocenným partnerem herce, díky dokonale vyvinutým algoritmům reaguje na potlesk, pohyb herce nebo tanečníka, na jeho hlas i pokyn. Možná bylo načase přestat chápat divadlo jako čistě antropocentrickou záležitost, říká nejen v souvislosti s inteligentní scénografií Krzystof Garbaczewski. Osobně bych se klonila k názoru, že je-li někde antropocentrismus prospěšný, je to divadlo. Můj, dnes možná přežitý, pohled na divadelní umění stále stojí na konceptu "lidé lidem". Umělou inteligenci a veškerou technologickou výbavu dnešní doby vymyslel a naprogramoval člověk, až potud by tedy bylo moje pravidlo splněno. V závěru zmiňovaného článku z Respektu ale počítačový lingvista z Matfyzu Rudolf Rosa dodává: "Je to zneklidňující. Potřebujeme ještě hodně výzkumu, abychom umělé inteligenci více porozuměli." Je tedy zřejmé, že už teď se z původně lidského výtvoru stává v jistém smyslu samostatná existence. A dokud se navzájem lépe nepoznáme, bála bych se navázat jakoukoliv bližší uměleckou (i jinou) spolupráci.

Bára Sedláková