VYSCHNUTÍ ŽIL

20.03.2019

Středa 14:00 - 15:30

#POVÍDKA Někdy se mi stávalo, že se mi při práci u počítače zamotala hlava. Musel jsem vstát, protáhnout si svaly, projít se po místnosti, pak se teprve vrátit. Pokaždé mi došlo, že už to s tím časem u počítače přeháním, přeci jen mi už není dvacet, ale osmapadesát. Brýle jsem nenosil (díkybohu za to), ale o tom psát nebudu. Až si někdo tenhle můj deník bude číst, pravděpodobně už budu mrtvý.

Kde jsem to skončil? Jo. Zamotala se mi hlava. Zvedl jsem se, abych okysličil zbytek těla a mozek začal pracovat správně. Cítil jsem se už líp, a tak jsem se vrátil. Napsal jsem na klávesnici pár slov, jenže jsem měl stále závrať. Cítil jsem, jak mi po čele padá kapka potu, a prstem jsem ji otřel. Chtěl jsem se vrátit k psaní, jenže prst nebyl čistý. Zůstala na něm červená barva. Otřel jsem si čelo znova, ale prsty už zůstaly bez barvy. Možná jsem si jen rozdrápal kůži, napadlo mě.

Ale hlava se mi znovu zamotala.

Vstal jsem tedy od stolu a došel do koupelny. Studenou vodou jsem si omyl obličej. Přišlo mi, že chlad vody jsem necítil tak, jak bych měl. Poprvé za ten den jsem se vyděsil.

Podíval jsem se do zrcadla a spatřil zdravě vypadajícího chlapa. Měl jsem sice šedé skráně, několikadenní strniště, ano, ale jinak se mi na sobě nejevilo nic divnýho. Až když jsem pořádně zaostřil, rozbušilo se mi srdce. Nad čelem mezi vlasy jsem měl malou červenou kapku. Zíral jsem jako socha do zrcadla a pozoroval tu kapku, která se zvětšovala, až byla natolik těžká, že ji gravitace pomohla k tomu, aby se začala přesouvat po mém obličeji dolů.

"Nic to neznamená," vyřkl jsem svou myšlenku nahlas. Jen malá prasklinka. Malý strup.

Sedl jsem zpátky k počítači a dělalo se mi ještě více mdlo. Poprvé jsem v puse ucítil chuť na něco nepatrného, něco... Rozhlédl jsem se. Hrnek od kávy, několik knih, tužka, guma. Nechtěl jsem nic pít. Chtěl jsem... a už vím. Ty železné nůžky na nočním stolku. Mámily mě. Chtěl jsem je olíznout.

Uvědomil jsem si svou skrytou touhu a pleskl jsem sám sebe přes obličej.

"Nejsi normální," zopakoval jsem nahlas, abych si uvědomil, co dělám.

V tu chvíli jsem ale cítil železo všude. Koutkem oka jsem zaznamenal, jak mi červenají ruce, jako by mi někdo píchal do kůže jehlou. Objevovaly se jedna po druhé - malé rudé kapičky. Zvětšovaly se. Když jsem si uvědomil, co se se mnou děje, zpanikařil jsem a srdce jsem cítil až v krku. Rychle mi došlo, že čím srdce bije rychleji, tím dřív vykrvácím.

Vyběhl jsem zpátky do koupelny, napustil horkou vanu. Svlékl jsem se - všechny šaty jsem měl rudé od krve -, ale než jsem do vody vstoupil, přepadla mě opět chuť na něco železného. Nůžky už mi nestačily. Potřeboval jsem něco kurva železného. Před koupelnou jsem přemýšlel, co bych mohl olíznout.

Napadlo mě, že by mohlo být něco ve sklepě. Nikdy jsem se nechtěl mazlit s železem, ale bylo mi jasný, že čim víc rezavej předmět, tím líp.

Celej nahej jsem šel do sklepa pro kleště. Chvíli jsem hledal, bušilo mi srdce, že nic nenajdu a že chcípnu už v tu chvilku. Ale ne, ještě to nepřišlo. Olízl jsem se jak pedofil vyhlížející dětskou oběť, když jsem uviděl krabici s nářadím. Krabici jsem otevřel a zíral na ni s otevřenou pusou a nevěděl, co dřív. Takových rezavých věcí! Hřebíky, matky, šrouby, kleště. Všechno to tu bylo.

To největší, co jsem tu viděl, byly krásně rezavoučké kleště. Vytáhl jsem je a nečekal. Můj jazyk se dotkl ledových kleští s naprostou slastí podobnou orgasmu.

Vrátil jsem se do koupelny a vlezl jsem si do vany a přitom jsem cucal železné kleště jako cukrátko.


Středa 18:00 - 19:00

Probudila mě ledová voda. Odlepil jsem od sebe oči a zjistil, že nejen voda se proměnila v rudou kaluž, ale na obličeji jsem měl zaschlou vlastní krev. Teď už z ní bylo lepidlo. Oči jsem ještě otevřel, ale se svaly na obličeji jsem skoro nepohl.

Až na strašlivou a úpornou bolest hlavy jsem necítil nic jiného než ohromnou žízeň, která mi rozpalovala zbytek těla. Uvnitř ze mě byla pec na železo.

Co se to se mnou děje?

Vylezl jsem z vany, vypustil rudou kaluž a chtěl jsem si opláchnout obličej, ale než jsem se s hrstí plnou vody dotkl vlastní kůže, došlo mi, že krev už neteče. Celé své tělo jsem měl pokryté strupy a pomalu jsem se bál pohnout, abych neudělal něco špatného, co by mě zabilo dřív, než nastane to, kvůli čemu chcípnu.

Motala se mi palice. Migréna mi bušila do spánků a žízeň mě spalovala. Do prdele.

Po schodech dolů do kuchyně jsem málem na cestě několikrát spadl, ale naštěstí se pád pokaždý změnil jen v lehký zakolísání. Možná jsem si něco zlomil. Nevím, co se se mnou kurva děje. Jak to celý začlo, ani jakej je průběh.

Vypil jsem asi tři litry vody a hodil do sebe několik aspirinů. Cítil jsem se jako feťák, prášky mě otupily.

Lehl jsem si do postele. Vzal jsem počítač (v odrazu monitoru jsem viděl svůj zvadlej ksicht, ale byl na něm úsměv) a začal celou tuhle zkázu zapisovat. Třeba si ji někdy někdo přečte.


Středa 20:00 - 20:30

Spánek netrval dlouho. Jsem furt unavenej. Potřeboval jsem jít na záchod. Jenže jsem nebyl schopnej se zvednout. Při pokusech stejně všechno šlo ven, takže už nebyl důvod, o cokoli se snažit. Necítil jsem vlastní tělo, takže už možná nastával konec. Ale proč tak hroznej? Uvědomil jsem si, že si nepamatuju, kdo jsem. Je to v prdeli. 


Čtvrtek 1:15 - 

Vzbdil sem s njak jsem sebou hnul, tže matračka pod mou njen ž byla proskla srčkama močí, ale začča ze mne roudit krv. Pri pkus zvdnot se jsm skonči s rkou v tkovm patvaru, že msela bet urcit zlomen. Al kom t vdí.

Tohe bud as psldní pznáma, c napsu. ám už jn trchu krve a usinm, astne neim, sli ste psu slva, ktym s d rzmet. struy se už všchy uv lnily a j už nemm, c ří

Viktor John